sobota 10.12. přílet do Madridu, oslava Raulových třicetin

25. prosince 2005 v 5:03 | David |  Guatemala 2005
Docela jsem se prospal a probudili mě až snídaní. Trochu jsme pokecali s mexickou spolucestující. Prý mají v mexiku za rok jen jeden týden dovolené, to je nepředstavitelý! Letí za kámoškou do Španělska a pak do Itálie. Se svátkama jí to dá přes 10 dní a pak se zase vrátí a bude rok pracovat. Do Londýna jsme přiletěli tak pozdě, že jsem vystupoval z letadla v době, kdy se uzavíral gate na můj let do Madridu. Na terminál 1 jsem dorazil 5 minut po plánovaném odletu mého letadla a to nečekalo. Vystál jsem si frontu naštvaných lidí u přepážky British Airways.Jediný jeich let byl přes Málagu. Do Madridu bych přiletěl 22:40. Původě jsem tam měl být v 17:30! Raul dnes večer slaví třicetiny, takže bych chtěl být v Madridu dřív, než se ožere a zapomene, že mám přiletět. Další možnost byla vystát si frontu naštvaných lidí u společnosti Iberia a zkusit se dostat na waitlist jejich letů. Mají dneska ještě tři. To je zvláštní, jak člověka hrozně uklidní, když vidí, že i ostatní jsou naštvaní, hádají se ve froně a navzájem se předbíhají. Dostal jsem se až do druhého letadla, které letělo 18:10 a to tak, že mi u přepážky Iberia v 18:05 řekli: "tak, a teď, ale během, na gate 22". Měl jsem hlad jako vlk, takže mě docela nepříjemně překvapilo, když za jídlo v letadle chtěli peníze. No jo přece! Iberia je levná aerolinka, ne jako British Airways se kterýma jsem měl původně letět! Na suchý sendwič za 4 eura jsem si raději nechal zajít chuť a dal jsem si jeden karamelový bombón, který jsem koupil v Cobánu za půl quetzalu. Do Madridu jsem kvůli časovému posunu dorazil až v 21:30. Zdrželo mě vyplňování dotazníku o spožděném batohu, který se teď toulá bůhnví kde, takže jsem se na metro dostal až v půl jedenáctý. Raul mi nebere telefon, no to ještě bude zajímavý. Naštěstí mám od něj narkeslenou mapku, jak se k němu dostat. Přejel jsem metrem s dvěma přestupama na stanici Avenida de la ilustración, chvilku bloudil po sídlišti, až jsem nakonec vítězoslavně zazvonil na jeho zvonek. Nic. Stál jsem v půl dvanáctý na chodníku v Madridu a přemýšlel co teď.Raul konečně odpověděl na mé volání a mírně ožralým hlasem řekl, ať počkám u dveří, že už pro mě jedou. Za pár minut už jsem s nima seděl v baru u číňana se spoustou dalších Raulových kamrádů, kteří byli hrozně fajn a bavili se se mnou jako by mě už dávno znali. Pivo bylo zdarma, jídlo nakonec taky (byl jsem z Iberie pěkně vyhládlý), protože když Raul při odchodu zaplatil 120 euro, řekl číňan, že je to OK, že to stačí i na jídlo :-) Přesunuli jsme se na nějakou diskotéku s živou muzikou a zapařili až do šesti do rána. To mě absolutně nevadilo, protože jsem měl v hlavě ještě guatemalský čas, tedy o 7 hodin míň. Pil jsem pivko Desperádo, každou chvilku mě někdo na něco pozval, po návratu k Raulovi jsme ještě dali malibu, costarický rum a vodku (no to byla kravina!) a vyrazili do hajan. Raul mě uložil do své postele a sám se zkroutil v obýváku na gauč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Honza Červený Honza Červený | E-mail | 3. března 2006 v 11:21 | Reagovat

Hezká holčina :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama