Prosinec 2005

sobota 10.12. přílet do Madridu, oslava Raulových třicetin

25. prosince 2005 v 5:03 | David |  Guatemala 2005
Docela jsem se prospal a probudili mě až snídaní. Trochu jsme pokecali s mexickou spolucestující. Prý mají v mexiku za rok jen jeden týden dovolené, to je nepředstavitelý! Letí za kámoškou do Španělska a pak do Itálie. Se svátkama jí to dá přes 10 dní a pak se zase vrátí a bude rok pracovat. Do Londýna jsme přiletěli tak pozdě, že jsem vystupoval z letadla v době, kdy se uzavíral gate na můj let do Madridu. Na terminál 1 jsem dorazil 5 minut po plánovaném odletu mého letadla a to nečekalo. Vystál jsem si frontu naštvaných lidí u přepážky British Airways.Jediný jeich let byl přes Málagu. Do Madridu bych přiletěl 22:40. Původě jsem tam měl být v 17:30! Raul dnes večer slaví třicetiny, takže bych chtěl být v Madridu dřív, než se ožere a zapomene, že mám přiletět. Další možnost byla vystát si frontu naštvaných lidí u společnosti Iberia a zkusit se dostat na waitlist jejich letů. Mají dneska ještě tři. To je zvláštní, jak člověka hrozně uklidní, když vidí, že i ostatní jsou naštvaní, hádají se ve froně a navzájem se předbíhají. Dostal jsem se až do druhého letadla, které letělo 18:10 a to tak, že mi u přepážky Iberia v 18:05 řekli: "tak, a teď, ale během, na gate 22". Měl jsem hlad jako vlk, takže mě docela nepříjemně překvapilo, když za jídlo v letadle chtěli peníze. No jo přece! Iberia je levná aerolinka, ne jako British Airways se kterýma jsem měl původně letět! Na suchý sendwič za 4 eura jsem si raději nechal zajít chuť a dal jsem si jeden karamelový bombón, který jsem koupil v Cobánu za půl quetzalu. Do Madridu jsem kvůli časovému posunu dorazil až v 21:30. Zdrželo mě vyplňování dotazníku o spožděném batohu, který se teď toulá bůhnví kde, takže jsem se na metro dostal až v půl jedenáctý. Raul mi nebere telefon, no to ještě bude zajímavý. Naštěstí mám od něj narkeslenou mapku, jak se k němu dostat. Přejel jsem metrem s dvěma přestupama na stanici Avenida de la ilustración, chvilku bloudil po sídlišti, až jsem nakonec vítězoslavně zazvonil na jeho zvonek. Nic. Stál jsem v půl dvanáctý na chodníku v Madridu a přemýšlel co teď.Raul konečně odpověděl na mé volání a mírně ožralým hlasem řekl, ať počkám u dveří, že už pro mě jedou. Za pár minut už jsem s nima seděl v baru u číňana se spoustou dalších Raulových kamrádů, kteří byli hrozně fajn a bavili se se mnou jako by mě už dávno znali. Pivo bylo zdarma, jídlo nakonec taky (byl jsem z Iberie pěkně vyhládlý), protože když Raul při odchodu zaplatil 120 euro, řekl číňan, že je to OK, že to stačí i na jídlo :-) Přesunuli jsme se na nějakou diskotéku s živou muzikou a zapařili až do šesti do rána. To mě absolutně nevadilo, protože jsem měl v hlavě ještě guatemalský čas, tedy o 7 hodin míň. Pil jsem pivko Desperádo, každou chvilku mě někdo na něco pozval, po návratu k Raulovi jsme ještě dali malibu, costarický rum a vodku (no to byla kravina!) a vyrazili do hajan. Raul mě uložil do své postele a sám se zkroutil v obýváku na gauč.

pátek 9.12. odlet z Guatemaly

24. prosince 2005 v 0:36 | David |  Guatemala 2005
Vstával jsem docela brzo. Minibus na letiště mi sice jede až v půl jedný, ale chtěl bych ještě napsat nějaké pohledy, protože mi zbývají 4 známky, které jsem koupil v Chichicastenangu. Stály mě 10Q, takže mi dnes na jídlo zbývá nějakých 11 queztalů, za které si koupím nějakou dobůtku na trhu. Pak snad dostanu něco v letadle. Pohledy jsem napsal v parku uprostřed Antigua a lehce po desátý jsem se vrátil na pokoj, že se v pohodě sbalím a skočím na trh koupit si něco k jídlu. Zaklepala ale na mě paní z cestovky, se kterou jedu na letiště, že dnes žádný minibus v půl jedný nejede, takže buď ve tři - to nestíhám nebo za 20 minut. Hrůza! Naházel jsem zbytek věcí do batohu, hodil si ho na recepci a utíkal na poštu poslat pohledy. Cestou jsem si ještě za 5Q koupil na trhu kuřecí sendvič, abych cestou neumřel hlady. Na letiště jsem dorazil před dvanáctou, takže tu mám 4 hodiny - no bezva. Check-in otevřeli až v jednu. Tam jsem ke své ohromné radosti zjistil, že zaplatím jen 20Q letištní bezpečnostní poplatek, což proti očekávaným 30USD na odletovou taxu je úplný prd. Raději jsem se neptal, proč jí nemusím platit (třeba je zahrnutá v letence). Vyměnil jsem si 10USD na 75Q a v tu ránu jsem byl bohatý. Zbylo mi i na jídlo v letištní restauraci. Dal jsem si naposledy typické guatemalské míchané vajíčka s fazolema a tortily. Zbylo mi ještě na pár quetzalů na tričko s nápisem Guatemala :-) Chtěl jsem si na letišti odskočit na záchod, ale když jsem tam viděl neskutečnou tlačenici, a to prosím i nějaký ženský na našem pánském záchodě hned u mušlí, tak jsem to raději ještě chvilku vydržel. Jinak to na letišti byla docela otrava, takže jsem byl rád když konečně otevřeli náš gate. Všem docela pečlivě kontrolovali příruční zavazadla. Když ale otevřeli můj batůžek narvaný k prasknutí (to abych odlehčil velkému a neměl probroblémy s nadváhou), raději ho zase rychle zavřeli a řekli, že je to v pořádku. Odletěli jsme bez zpozdění (inu Mexicana airlines) a to bylo dobře, protože na letišti v Mexiku, kde jsem musel znovu na check-in se objevily komplikace. Inu British Airways. Chvilku mě trvalo, než jsem vůbec našel jejich přepážky, pak tam byla neskutečná fronta, na obrazovkách měli napsáno spoustu letů, ale ten můj tam prostě nebyl. Ptal jsem se, jestli ta ukrutná fronta je i na můj let a prý jo, ale veřit se mi tomu nechtělo.Skoro hodinu jsem stál ve frontě a byl jsem pěkně nervózní, protože se blížil čas odletu. Ten byl ale nakonec o víc než hodinu a půl zpožděný. S British Airways to prostě nikdy nebylo jednoduchý! Zašel jsem si alespoň na jídlo (v plavkách jsem totiž objevil 50 pesos) a dal si na rozloučenou s Mexikem co jiného než tradiční tacos. Palubní lístek jsem měl B-52 (doufám, že mě nikdo nezapáli a nevypije brčkem), takže jsem váhal, jestli to opravdu bude u okýnka, jak mi na check-inu slibvali. A ono fakt jo! Bylo to totiž v úplně poslední řadě, kde už je letadlo trochu užší a chybí tam dvě krajní sedačky. Vedle mě si sedla pěkná mexičanka, ale nemluvili jsme spolu. Zblajzli jsme večeří, koukl jsem na film (zkusil jsem Válku světů od Spielberga - hrozná kravina), který jsem ani nedokoukal a zkusil usnout. A povedlo se :-)

čtvrtek 8.12. návrat do Antigua, večeře s Carol

22. prosince 2005 v 21:42 | David |  Guatemala 2005
Ráno jsem si prdnul a musel jsem si kvůli tomu měnit slipy. I přes ranní průjem jsem si neodpustil velkou snídani za 20Q. Před dnešní cestou to bylo docela odvážné. Skočil jsem na Internet abych zjistil, kdy jedou autobusy do Guatemala City, ale nic jsem nenašel. Hodil jsem tedy na záda svůj maxi batoh a vyrazil na autobusák. Měl jsem štěstí. Autobus jel za 10 minut - druhá třída za 45Q. Rozdíl v ceně proti první třídě je jen 5Q, ale rozdíl v kvalitě je ohromný. Určitě by se vyplatilo připlatit si na první třídu, jsem ale rád, že mi něco zrovna jede. Do Guatemala City jsem dorazil něco po třetí. Chytl jsem se jedné party, která jela autobusem se mnou a taky dál pokračují do Antigua, takže jsem se s nima svezl za 10Q/os taxíkem na terminál, odkud právě odjížděl autobus do Antigua. Podle průvodce to mělo být jen kousek - původně jsem to chtěl jít pěšky, ale taxíkem jsme to jeli pěkně dlouho, takže díky bohu za něj. Moji spolucestující jsou 3 holky a jeden namachrovanej kluk, který mi přišel hrozně nepříjemnej (možná jen pro to, že se smál mému velkému batohu a ptal se na jak dlouho tu proboha jsem), takže jsem se od nich v Antigua hned škubnul a sám vyrazil hledat hostel. Dneska by měla za mnou do Antigua přijet Carol. Zajdem na večeři a na noc pojede domů. Nehledal jsem ten nejlevnější hostel, ale něco rozumnýho, kde by mohla případně přespat i Carol, kdyby si to náhodou rozmyslela. Našel jsem pokoj i s koupelnou za 40Q.Byl to ten samý hostel, kde jsme s Carol byli v Antigua poprvé před oslavou narozenin Marie: Posada Refugio. Na zítřek jsem si za 5USD koupil odvoz z hostelu na letiště. Letím v 16:20, takže z Antigua pojedu mikrobusem ve 12:30. Mám už jen 120Q, tak uvidíme, kolik mi z toho zbyde po dnešní večeři. Carol měla končit v práci v půl pátý, ale do Antigua dorazila až v půl devátý. Dali jsme si sraz pod obloukem, kousek od náměstí. Když jsme se zdravili, tak na pusu nastavila tvář. Nějak jsem netušil, co to jako znamená. Šli jsme si sednout na pizzu do italské restaurace "Víno a sýr". Moc pěkná restaurace. Pizza byla sice drahá, malá, ale moc dobrá. Carol si dala jen salát. Seděli jsme, pili pivko (Carol víno, a to chce zpátky řídit), kecali, ale bylo to divný. Carol mě přišla taková odtažitá. Navíc byla hrozně unavená, takže jsme po jedenáctý zaplatili (já svojí poslední stovkou, na zítřek jsem si nechal jen dvacku, Carol zaplatila zbytek), rozloučili jsme se a Carol odjela domů. Taky jsem vyrazil k domovu, chvilku si zahrál Jumpana (docela dobrá hra, co mám na Palmu, ale nikdy jsem jí moc nehrál) a šel jsem spát.

středa 7.12. Jeskyně v Semuc Champey

21. prosince 2005 v 1:33 | David |  Guatemala 2005
Hostel Las Marías dnes od 10 hodin pořádá výlet do jeskyň v Semuc Champey, které jsou odsud necelý kilometr proti proudu. Cena je 30Q a je v tom vstup, průvodce i půjčení kruhů na splutí po řece zpět k hostelu. Prý se v jeskyních kus jde a kus plave ve vodě, takže jsem si vzal jen plavky a pak jsem docela úpěl, když jsem šel po štěrkové silnici jen tak naboso - sandály už nemám, pohorky jsem si brát nechtěl. U vstupu ale bylo možné se přezout do jiných bot - nabízeli tam nějaké erární. Nejdřív to vypadalo, že na mě zbydou jen dámské gumové lodičky - zkusil jsem si je a prý mě hrozně slušely. Naštěsstí jsem nakonec uhamounil jedny staré hnusné tenisky. Dostali jsme každý svíčku a vyrazili do podzemí. Nejdřív se šlo ve vodě jen po kolena, ale už po chvilce se muselo začít plavat. Bylo nás asi 12. Šli jsme v řadě za sebou a bylo hrozně srandovní, jak jsme jeden po druhém zaúpěli, když jsme se museli poprvé ponořit do studené vody. Byli tu i dva neplavci, které průvodce přes těžké úseky vozil na nafukovacích kruhách. Celá výprava trvala něco přes hodinu a všichni jsme za tu dobu pěkně vymrzli. Bylo to ale geniální. Plavali jsme se svíčkama v jedné ruce, lezli jsme po žebříkách, šplhali po lanech zkrz malé vodopády, proplavávali podvodním otvorem ve skále (nepovinné, ale dobré) a na samém konci jeskyně skákali ze skály do hluboké laguny. Tak do toho už jsem teda nešel a myslím, že každý kdo to zkusil a vylezl na skálu asi 3 metry vysokou, tak toho litoval. Když jsme se vrátili, chytali jsme každý paprsek, aby jsme se na sluníčku trochu ohřáli. Vylezli jsme taky na vyhlídku hned nad vstupem do jeskyně - to byl ten Mirador, o kterém básnila Katja! Byl mnohem nižší než ten včerejší, ale výhled z něj byl lepší. Zpátky jsme se svezli po vodě na nafukovacích kruhách. Z jeskyně jsme byli ještě dost vymrzlí, takže se každý těšil, až z vody u hostelu vyleze.Oběd v hostelu jsem si z důvodu šetření odpustil, ale dostal jsem od partičky z Guatemala City nějaký chleba, párky a fazole, takže jsem se nakonec docela najedl. Na chvilku jsem se rozvalil do hamaku (jó pohodička - napapaný bříško, teplíčko, sluníčko) a pak jsem se šel vykoupat a zaskákat si z houpačky. Docela jsem čuměl, když jsem viděl, že jeden kluk dokázal z houpačky skočit šipku. Někdy to musím zkusit taky. Ve čtyři jsem ze Semuc Champey odjel autobusem zpět do Lanquínu. Kamarádi z Guatemala City měli v Lanquínu auto a taky dnes jeli do Cobánu, takže mě ještě s jedním japoncem svezli. Prvních asi 10 kilometrů jsme jeli krokem, protože jsme na té hrozné prašné cestě plné děr a kamenů škrtali spodkem a párkrát jsme dokonce museli z auta vylézt. Zbytek už byl v pohodě. Řidič jel docela rozumně, i když mě trochu znervózňovalo, když si dal po cestě jedno pivko. V Cobánu jsem se vrátil do Casa Luna, kde už na mě čekal můj batoh. Zašel jsem na internet (tentokrát Tracy Champan, vystřídala nějaká splašená muzika) a docela brzo zalezl do postele. Před spaním jsem ale chvilku pokecal s němcem Patrikem, který tu studuje španělštinu. Je teprve na začátku a docela trpí, když s ním zkouší náš spolubydlící mluvit španělsky.

úterý 6.12. Semuc Champey

18. prosince 2005 v 23:56 | David |  Guatemala 2005
Pršelo celou noc a celé ráno. To jsem zvědavej jak budou vypadat koupací kaskády v Semuc Champey, aby to nedopadlo jako v Mexiku na Agua Azul, kde po dešti byla voda hnědá a ještě jí teklo tolik, že se skoro nikde nedalo koupat. Snídaně v hostelu za 20Q byla opravdu královská: čerstvě vymačkaný pomerančový džus, spousta ovoce, dva lívance s medem, míchaný vajíčka a toasty s máslem a marmeládou. Když jsem všechno spořádal, zeptala se paní domácí, jestli nechci ještě - to je paráda, škoda že už fakt nemůžu. Šel jsem si koupit sváču na cestu a našel jsem krámek, kde prodávali vodu v půllitrových igelitových pytlíkách po půl quetzalu, tak jsem si jich koupil rovnou šest. Autobus do Lanquínu za 40Q, který jsme měli už od včerejška domluvený, pro nás přijel až k hostelu. Cesta začala pěknou, kvalitní silnicí. Poslední úsek silnice byl ale hrozný. Prašná cesta, samá díra, samá skála. Serpentýnama jsme spadli až do džungle v údolí, kde se udělalo vedro a dusno. Do Lanquínu jsme dorazili po jedenáctý. Se španělem Antoniem, který jede do Semuc Champey jen na jeden den, jsme chytli mikrobus, který měl stát 10Q,ale řidič po nás chtěl 15Q. Antonio se chvilku hádal, ale má naspěch, takže pak na cenu přistoupil. Já jsem řekl, že za 15Q nejedu a vyrazil jsem pěšky. Je to teda 10 kilometrů, snad ještě něco pojede. Když kolem mě mikrobus projížel, zavolal na mě řidič, ať si nastoupím, že zaplatíme dohromady 25Q - Antonio zaplatil uznale svých 15Q, na mě zbylo 10. Dovezl nás až ke vstupu, kde mě skásli o 25Q, ale na mojí padesátiquetzalovku neměli dost na vrácení, takže mi 10Q vrátí až při výstupu - uvidíme! A opravdu, když jsem se už docela pozdě vracel přes vstupní bránu, maník tam pořád byl a peníze mi vrátil. Semuc Champey je opravdu nádherné. Voda přepadává přes nízké kaskády, je hezky čistá a ani není moc studená, vše je v hlubokém údolí porostlém džunglí - prostě romantika. Ve dvou to tu musí být super! Carol kde jsi? Potápěl jsem se alespoň u kamenů na dně jezírek, které byly asi jen ve dvoumetrové hloubce. Některé jsou výš, takže se na ně dá stoupnout nebo i sednout. Byla škoda, že jsem tu neměl své potápěčské brýle, ale dalo se pod vodou v pohodě koukat i bez nich. Nad kaskádama teče silný proud řeky do díry pod skálou a protéká pod všemi jezírky. Spadnout tady do vody asi znamená konečnou. Z jedné strany je převis chráněný plotem, z druhé ale ne, takže se to třeba občas někomu povede. To ale při koupání v jezírkách vůbec netušíte. Na konci voda zase vytéká a vlévá se zpět do řeky. Podle rady od Katji (jedné němky z Tikalu), jsem ještě před západem slunce vylez na vyhlídku Mirador. Byla to docela výška a výhled byl docela špatný kvůli okolním stromům. Kaskády odtud nebyly vidět vůbec. Co se na tom Katje tak líbilo? Těsně před západem jsem se vrátil po silnici na Lanquín asi jeden kilometr k hostelu Las Marías - také doporučený od Katji. Spát ae tu dá buď za 25Q ve společné ložnici nebo za pouhých 10Q v hamaku. Ten ale nemá moskytiéru. Všimnul jsem si, že společné ložnice taky nejsou chráněné, takže to tu asi s komárama nebude tak zlý - ušetřím a budu tedy spát v hamaku. Jsou navíc docela pohodlné. U řeky je pěkná houpačka. Pár lidí se houpalo-koupalo, pár jen tak sedělo na břehu a kecalo. Dal jsem se do řeči s Jenny z Austrálie - moc milá holka. Žila 3 měsíce v Praze. Bydlela kousek od I.P.Pavlovy, takže jsme byli skoro sousedi. Prý se do Prahy ještě jednou vrátí. Chtěla by tam pracovat: vyrábět loutky, tak se třeba ještě uvidíme. Po sedmý je v místní restauraci šťastná hodinka: 3 piva za 25Q, tak jsem toho hned využil. Sedl jsem si ke třem klukům, co sem přijeli na víkend z Guatemala City. Byla s nima hrozná sranda. Vydrželi jsme kecat až do zavíračky. Oni pak ještě koupili sedmičku whisky a tak jsme při svíčkách vydrželi až do půl druhý. Já se pak odvalil do hamaku. Spalo se dobře, akorát jsem v noci trochu klepal kosu. Ale fakt jen trochu. Komáři nebyli žádný!

pondělí 5.12. Chichicastenango - Cobán

14. prosince 2005 v 18:10 | David |  Guatemala 2005
Ráno mě překvapila lehká... průjem. Hmmm, to bude v autobusu zajímavý. Skočil jsem si pro snídani a protože jsem se rozhodl, že až do odletu vystačím s penězma které mi ještě zbyly (mám nějaké Quetzaly a ještě přes 100 dolarů, z toho asi 30 padne na odletovou taxu), koupil jsem si na trhu jen 5 banánů, 5 tortil, avokádo, cibuli a od paní domácí jsem vyžebral sůl. Suma sumárum 5Q. Autobus do Guatemala City zrovna projíždel ulicí, tak jsem na něj mávnul, vlezl i s batohem v podřepu dovnitř, protože ho mám přes hlavu a škrtám o střechu. Řidič na mě hned ukázal, ať ho dám pikolíkovy-lístkařovi, který ho hodí na střechu. Ten s ním vyběhl z autobusu a já jsem bedlivě sledoval, jestli s ním opravdu poleze na střechu nebo jestli ho jen tak nepohodí někde na ulici.Když jsme po půl hodině dorazili na hlavní silnici carretera-1, dokonce jsem si sedl a po cestě do Guatemala City jsem se kochal v dálce vykukujícíma sopkama, které už jsem dokonce začal podle tvaru poznávat: San Pedro, Atitlán s Tolimánem, Fuego s Acatenangem a Agua. Autobus nás vyhodil někde v Guatemala City. Pohotového taxikáře jsem s díky odmítnul a zapnul GPSku. Měl jsem označený hostel Fenix, kde jsem spal druhou noc v Guatemala City a terminál autobusů do Cobánu je jen o blok vedle. GPSka řekla 2,7km někam tam a šipka mířila k severu, ufff to je dálka. Nějaký lidi, mě řekli, ať jedu autobusem, tak jsem šel na silnici, které vypadala jako hlavní a chytl první autobus. Řekl, že jede do zony 1 a to mě určitě přiblíží. Nakonec mi sympatický řidič poradil kde projíždí nejblíž k terminálu. Odtud to bylo už jen 3 bloky. Podle průvodce jezdí do Cobánu nejluxusnější autobusy, které v Guatemale najdete. Stál 50Q (což je na Guatemalu fakt dost), ale zase byl fakt pěkný, klimatizovaný a pustili nám film Národní poklad s Nicolasem Cagem, který už jsem viděl cestou z Oaxacy. Tentokrát byl ale v angličtině, tak jsem konečně pochopil konec. V Cobánu se mě hned chytlo pár naháněčů, prý taky obyčejných turistů, kteří mě poradili hostel Casa Luna za 35Q. V zájmu štřícího programu jsem ještě obešel pár dalších, ale nakonec jsem se stejně potupně vrátil. Našel jsem za 25Q, ale nevypadalo to na to, že bych tam mohl nechat velký batoh, až se zítra pojedu jen tak na lehko podívat na dva dny do Semuc Champey. Taky v Casa Luna nabízí za 20Q snídani a říkají, že opravdu velkou, takže jí asi zítra zkusím. Zašel jsem na Internet za 8Q/h, kde hráli pořád dokolečka Tracy Chapman, tak jsem tam přijemně strávil 2,5 hodiny. Večer jsem se na hostelu seznámil s lidma, kteří chtějí zítra jet do Lanquínu, který je kousek od Cobánu. Jsou mezi nima i dvě docela pěkný holky, ale tak strašně namachrovaný cestovatelky jsem už dlouho neviděl.

neděle 4.12. trh v Chichicastenangu

14. prosince 2005 v 2:41 | David |  Guatemala 2005
Ráno jsme vstali podle plánu a ještě za tmy jsme se s těžkými batohy plazili nahoru ke kostelu, odkud jezdí autobus do Guatemala City. Všiml jsem si kousek nad obzorem souhvězdí velkého vozu, který jsem tu ještě nikdy neviděl. Asi je tu na podzim vidět jen tesně před východem slunce. Polárka je tady na 15. rovnoběžce asi nízko, takže zůstala schovaná za kopcem. Na autobus zrovna nakládali velké pytle se vším možným, takže jsem si raději vzal svůj batoh do autobusu a dal si ho na sedačku. Po cestě do kopců směrem na Santa Clara(narvaný autobus tady musel jet na jedničku) mi ale výběrčí batoh sebral, zmizel s ním v zadních dveřích a za jízdy ho přivázal na střechu, snad! Docela se mi ulevilo, když jsme na Los Encuentros přesedali do kamionety na Chichicastenango a batoh na střeše opravdu byl. Čekal jsem, že střed Chichicastenanga bude během trhu narvaný k prasknutí. Naštěstí to tak hrozné nebylo. V pohodě jsem se i se svým maxibatohem prodral přes tržiště a ubytoval jsem se za 30Q (ukecáno z 35Q) v hostelu El Telefono. Bydlím v pokojíčku na terase s výhledem na hřbitov. Už na první pohled je takový neobyčejný s ohromnými barevnými náhrobky, prostě nádhera! Na trhu jsme s korejcem strávili přes dvě hodiny. Ceny jsou tu podobné jako v Santiagu, skoro vše se dá ukecat na míň než na polovičku, jenom musíte svojí první nabídku hodit hodně nízko, protože obchodníkova cena je naopak hrozně vysoko. Je tedy normální na cenu 200Q, říct, že dám jen 40. Takový typický strýček Skrblík. Proběhne dlouhé vyjednávání, on chce 150, já dám maximálně 50, on sleví na 120, já víc nedám, odcházím, on sleví na 100, nakonec se cena ustálí třeba na 90Q, 80Q. Pak mi někdo řekne, že se to dá koupit i za 50Q! Po vyčerpávajícím obchodování jsme si s korejcem udělali krátký výlet na posvátné místo Pascual Abaj, ale bylo to zklamání. Nebylo tam nic zajímavého: pár otravných prodejců suvenýru a chlap s ženskou, kteří zrovna prováděli rituál obětování... tedy jen nějaké jídlo, které zapálili hrstí svíček. My jsme dali na tržišti oběd za 15Q (takhle obětuju jídlo já),Sunj si vyzvedl u mě v pokoji věci a odjel. Teď už vlastně ani nevím kam, asi měl namířeno do Antiguy. Na chvilku jsem se rozvalil na postel, přeci jen jsem po tom dneším vstávání docela unavený. Chvilku jsem si zkoušel spravit utrženou šňůru od sluchátek od palma, ale bez úspěchu, takže jsem chvilku poslouchal muziku jen z palmího pidirepráčku, než si kluk odvedle pustil docela nahlas nějaký techno. Vyrazil jsem tedy raději na Internet. Chtěl jsem se vrátit ještě za světla, protože z naší terasy je určitě pěkně vidět západ slunce, ale samozřejmě jsem to nestihl. V pološeru a už za docela velké zimy jsem na terase napsal pár pohledů (dorazí asi až pár týdnů po mě) a docela brzo vytuhnul. Zítra mě čeká náročný přejezd do Cobánu. Už dlouho přemýšlím, jestli pojedu směrem na sever na Santa Cruz del Quiché a pak silničkou přes horské vesničky, což by bylo určitě hrozně zajímavé, ale podle toho, co píšou v průvodci nebo co mi říkali ostatní, je velké riziko, že bych někde zůstal den nebo dva bez dopravy a třeba musel stopovat. To mi přišlo s mým velkým batohem jako zbytečný risk, a tak jsem se rozhodl to vzít přes Guatemala City - což nakonec bude taky určitě zajímavé, mnohem delší, dražší, ale určitě rychlejší.

sobota 3.12. na kajaku do Santiaga

13. prosince 2005 v 1:52 | David |  Guatemala 2005
Dneska odpoledne jsem chtěl zajet do Santiaga na vánoční nákupy. Sunj pojede asi taky, takže jsme si domuvili sraz na molu na půl jedenáctou, kdy má odjiždět loď. Šel jsem se ještě projít po San Pedru abych mohl v Santiagu porovnat ceny a nekupovat něco zbytečně draho. Při té příležitosti jsem objevil nálevnu, kde prodávali místní pálenku Aguadiente Quetzalteca especial 38%, kterou jsem viděl v Xela. Dvoudecková placatice stála jen 7Q, tak jsem jednu na zkoušku koupil a nebylo to vůbec špatný. Chutná trochu jako vodka. Ožralí chlapi v nálevně prosili, ať jim taky jednu koupím, ale mě přišlo, že už maj nakoupíno až až, a to je jedenáct hodin! Ve čtvrt mi zavolal Sunj, že už je na molu, a že prý loď za chvilku odjíždí. Hodil jsem sebou, ale loď už jsem nestihl a další má jet za hodinu. Chtěl jsem si na tu hodinku půjčit za 5Q kajak a trochu se projet. Maník z půjčovny mi ale říkal, že se dá na kajaku dojet až do Santiaga a že jemu to trvá hodinku. OK, proč to nezkusit, loď do Santiaga podražila na 15Q - před dvěma měsíci po mě chtěli 10Q a místí platili dokonce jen 5. Na celý den stojí kajak 25Q a prý se v ho Santiagu nemusím bát nechat na molu a jít se projít do města. Kajak byl starý, dřevěný, pádlo bylo jen hliníková tyč na koncích s listy spatlanými z epoxidu bez tkaniny, které byly navíc rovnoběžně. Bylo docela těžký si na to zvyknout a doufám, že se neutopím, až zase vlezu na kajak s pravým pádlem. Už po půl hodině jízdy mi bylo jasný, že to za hodinku nedám, ale potupně se nevrátil se mi nechtělo. Navíc v druhé půlce proti mně začal foukat vítr a dělaly se nepříjemné vlny, takže jsem do Santiaga dorazil až za dvě hodiny a měl jsem toho plné zuby. Zpátky po větru to snad půjde samo. Kajak jsem vytáhl mezi ostatní lodě, pádlo schoval do jednoho občerstvení u vody a celý hladový si sedl do comedoru u hlavní třídy. Objednal jsem si jídlo a seběhl se na mě dav prodejkyň všeho možnýho. Docela se s nimi dalo smlouvat, takže jsem nakonec i pár věcí koupil. Obevil mě Sunj, který tu už přes dvě hodiny chodí, nakupuje a už se trochu vyzná v cenách, takže jsme na další nákupy vyrazili spolu.Ze začátku (hlavně u pivka v comedoru) mě to docela bavilo, pak už jsem ale začal být unavený ustavičným smlouváním - obchodníci vždycky začnou na nesmyslně vysokých cenách a trvá dlouho, než sleví na rozumnou cenu. Něco jsem ale nakoupil. Část mi pomohl Sunj odvézt na lodi, část jsem si odvezl zpátky v kajaku. Vítr i vlny jsem měl tentokrát do zad, takže to bylo velice příjemné, ale čas jsem pod hodinu nedostal. Večer jsem si v San Pedru vyzvedl nějaké věci, které jsem si nechal za 8Q vyprat (bylo toho málo) a cestou domů jsem si na zítřejší cestu koupil nějaký chleba. Tu holku, co ho prodává znám už z dřívěška, vždycky sedí na zídce u chodníku, na klíně košík a volá na lidi: "Hay pan! Pan de canela, pan de coco, pan de banana! Quiere pan?". Neměla drobné, takže s mojí stoquetzalovkou někam doběhla, ať jí prý košík na chvilku pohlídám. Jak jsem tak seděl s košíkem na klíně a čekal, tak jsem taky začal na lidi volat "hay pan", všichni z toho měli hroznou srandu, ale nakonec jsem jeden chleba prodal - kokosový za 6Q. Zítra vyrážíme s korejcem na trh do Chichicastenanga. Pojedeme autobusem v 6 ráno, takže jsem si už večer sbalil batoh, ať jsem na ráno připravený a můžu si pospat až do 5:30. Po dnešním nákupu se mi docela nafouknul a ztěšknul. Ulehčil jsem mu alespoň trošku tím, že jsem zahodil svoje sandály, které se mi dneska v Santiagu rozpady. Snad to bez nich ten poslední týden nějak vydžím.

pátek 2.12. Jezero Atitlan a opět San Pedro

9. prosince 2005 v 23:09 | David |  Guatemala 2005
Dnes jsem se jel podívat do San Pedra u Jezera Atitlan, kde asi zůstanu dvě noci. Jednak abych omrknul, jak to tam teď - dva měsíce po hurikánu vypadá. Jednak tam asi bude nejlevněji na nakupování dárků k Vánocům. Ráno jsem se sbalil a vyrazil na autobusak. Kolem autobusaku je tržnice, kterou se musí projít. Ulici plnou stánku, kterou se dá sotva projít, zrovna projížděl autobus. Stánky se před ním rozestupovaly a za ním se zase zavíraly, takže to vypadalo, jakoby tudy autobus protékal. Šel jsem asi 15 metrů za ním, a už jsem se zase musel proplétat úzkou uličkou mezi stánky. Chytl jsem si autobus který jel až do Panajachel, ale vystoupil na kilometru 148, což je odbočka z carretera 1 na San Pedro. Přímý autobus žádný zrovna nejede, takže jsem jel kamionetou nejdřív do Santa Clara. Tady jsem pri čekání na další kamionetu potkal korejce Sunj, který taky jede do San Pedra. Čekal tam s nama taky jeden chlápek ze San Pedra, od kterého jsem se třeba dozvěděl, že vyčištění silnice do San Pedra trvalo po hurikánu necelý tři týdny.To se mi zdálo až neuvěřitelný, po tom, co jsem před dvěma měsíci viděl stovky metrů silnice pokrytý metr tlustou vrstvou bahna a kamenů. Taky nám ukázal Nariz del Indio na který jsme kdysi s Raulem a Nikol nenašli cestu a vylezli jsme na jiný kopec asi 7km od Santa Clara. Nariz je ze Santa Clara kousíček a je hezky vidět i ze silnice - ona tenkrát vlastně byla docela mlha. Vyrazili jsme pickupem do San Juan, ten se ale v půlce cesty zastavil a už ho řidič nenastartoval. Chvilku jsme čekali, co jako bude, pak kolem nás projel autobus do San Pedra, ale ani když jsme na něj zuřivě mávali, tak nám nezastavil. Takže jsme vzali svých pár švestek a vyrazili pěšky. Mě se teda velký batoh docela pronesl. Šli jsme za chlápkem ze San Pedra a ten nás vedl zkratou přes kávové pole, které ale byly ještě po hurikánu plné kamenů. Občas na nich seděl nějaký domorodec s mačetou. Když jsme se konečně dostali na silnici, chytli jsme si pickup do San Juan a tam další do San Pedra. Ubytovali jsme se s korejcem (nevím jak skloňovat jeho jméno Sunj) společně v jednom pokoji v mně dobře známém hostylku Posada Xetawal. Stalo nás to kazdyho 15Q/noc. Když jsem tu byl před dvěma měsíci, tak mě to stalo taky 15Q, i když jsem byl v pokoji sám. Chtěli jsme to usmlouvat na min, dokonce se šli podívat i po ostatních hostelech, ale připadá mi, že tu s cenama nějak přitvrdili! Prý teprve před týdnem sem začali najíždět turisti (po hurikánu tu bylo úplně mrtvo), takže to asi berou jako začátek turistické sezóny. Je docela teplo, svítí sluníčko, takže jsem hned vzal plavky a ručník (ne ten jsem vlastně zapomněl...) a vyrazil na molo Casa Elena. Molo bylo plne místních děti, žádný turisti, ale voda byla super, sluníčko taky - tak jsem si San Pedro už ani nepamatoval. Sunj přišel taky s plavkama, ale když viděl, se je u mola hned hloubka, tak říkal, že si na to se svým plaveckým umění netroufá. Večer jsme zašli do baru Barrios na super večeři a na akční pivko 1l za 18Q. Je pátek, takže to tu docela žije. Šli jsme se ještě podívat do baru Freedom, kde hraje živá muzika a dali tam kulečník. To tak bylo za večer vše, Sunj není žádný pařic, takže jsme před 12 šli domu.

čtvrtek 1.12. Puerta del Cielo

8. prosince 2005 v 23:27 | David |  Guatemala 2005
Ráno jsme se stavili na snídani u stánku, dali si nastojáka nějakou místní bábovku a kafe, v pekárně nakoupili něco na cestu a vyrazili. Začalo to pěkným prdakem hned za vesnicí, takže jsme dělali docela často pauzu na odpočinek. Údolí, ve kterém leží vesnička Todos Santos (všichni svatí), je ale nádherné, takže alespoň bylo na co koukat. Cesta byla docela kvalitní, nastoupali jsme během hodinky a půl docela velké převýšení až k vesničce na hřebenu, myslím, že je jmenovala Chichim. Zkoušeli jsme používat mamský pozdrav "Tin tai", který se včera Jim (náš vůdce, newyorkčan - ten co včera smažil torily) naučil, ale vůbec to na místní nefungovalo, takže bůhví, co to znamená. Zahlídli jsme otevřený krámek, tak jsme si dali každý fantu za 3Q a nějaké chipsy. Přišla tam taky jedna malá holcicika a sháněla se po prodavačce. Zkoušeli jsme se s ní bavit, ale odpovídala úplně nahodile buďto "si" s úsměvem, nebo s vyděšenýma očima "no!". Vůbec nevím, co nám rozuměla.Pokračovali jsme vesničkou dál. Přesně takhle nějak jsem si představoval guatemalskou horskou vesničku (jsme ve výšce 2500mnm). Polorozpadlé chýše, chalpi pracující na poličkách (asi bramborových, kukuřice už jim asi v tyhle výšce neroste), mávají na nás a smějí se, ženský nosí na hlavě džbány s vodou. Došli jsme až na výhled na další údolí a viděli jsme, proč se to tu jmenuje "brána do nebe". Zem jakoby tu končila a za ní hluboké údolí ve kterých se válely mraky hluboko po nama. Prý tady odněkud má jezdit autobus do Huehuetenanga, že bych se nemusel vracet zpět do Todos Santos, a opravdu jsme objevili kamionetu, která právě dojížděla do Tres Caminos, odkud už chytnu přímý bus do Huehue. Ten byl ale pěkně narvaný. Naštěstí lidí začali v dalších vesnicích vyspovat, takže jsem si dokonce sedl. Z Huehuetenanga už toho jezdí hodně, takže nebyl problém se ještě za světla dostat zpět do Xela. V hostelu Casa Angertina jsem potkal Nikol se sestrou a kamarádkou Katkou - to je náhoda. Jdou na nějakou benefiční večeři, kterou pořádá místní turistická organizace Quetzaltrekers na podporu děti v Xela. Já jsem si navařil večeři v podobě těstovin se sýrem, cibuli a avokádem. Zbytek večera a velký kus noci jsem strávil na levném Xelskem interentu a taky jsem si tu vypálil fotky na CD za pouhých 12Q.

středa 30.11. Todos Santos

8. prosince 2005 v 4:39 | David |  Guatemala 2005
Snídani jsem si dal opět v comedoru v hostelu. Tradičně míchané vajíčka, ale k tomu navíc mléko s rýží - známou to pochoutku že San Pedra. Podle průvodce jede autobus do Todos Santos v 5:45 (na ten jsem se vyprdnul), pak až v 10:00. Doporučuje taky koupit lístky s předstihem, takže jsem na autobusak dorazil už před devátou a koupil si místenku (v autobuse jsou na jedné sedačce psané rovnou místa tři, takže je celkem míst 66), ale bylo to asi zbytečný, protože autobus vyjížděl poloprázdný. První půlka cesty byla plná serpentyn do prudkych kopců za Huehuetenangem, druhá zase po špatně prašné cestě, takže jsme do Todos Santos dorazili až v půl jedny. Taky se začalo kazit počasí, takže jsem se rozhodl zůstat dneska v Todos Santos a pochod do San Juan nechat na zítřek. Asi sem to měl ráno trochu "hecnout" a odjet už autobusem v 5:45. Měl jsem totiž na posledních 10 dní docela nabitý program. Chtěl jsem se podívat i do vesničky Nebaj v horách na sever od Chichicastenanga, ale asi by to bylo zbytečně uspěchaný, takže na to prdim. Odpoledne jsem strávil nudou v Todos Santos. Udělal jsem si jeden mini výlet přes vesnici, která je opravdu moc hezká. Udělala se mlha a docela zima, takže jsem nakonec zapadnul na Internet, ale akorát jsem dostal depku, když jsem si zkontroloval zůstatek peněz na svém účtu. Objevil jsem letáček
španělsko/mamske školy ("mam" je mayské nářečí, kterým se tu mluví) Nuevo amanecer s reklamou na nějaké večerní aktivity, tak jsem se tam pak zašel pozeptat. Od jedné studentky z Aljašky jsem se dozvěděl, že se každý večer schází a třeba si pouštějí nějaké filmy. Domluvil jsem se, že se po sedmé hodině stavím a šel se před tím ještě chvilku nudit do hostelu. Bydlím v Casa Familiar na společně ložnici, kde jsem ale sám, za 25Q. Nana večeři za 13,50Q jsem zašel do výborného comedoru Katy. Je horzna kosa, takže jsem si dal k pití čaj. Tak hořký čaj jsem snad ještě nepil. Musel jsem do něj nasypat spoustu lžiček cukru, ale bylo to marný, bylo to marný, bylo to marný. Když jsem jedl, přišel asi otec rodiny a byl pěkně ožralý. Choval se hrozně přátelsky, ale bylo mu prd rozumět a hrozně se motal, takže jsem byl rád, když se se mnou rozloučil (podal mi špinavou ruku, takže mi tím trochu zkazil chuť k jídlu) a sedl si do vedlejší místnosti. Manželka a děti ho bez řeči obskakovaly a podstrojovali mu jídlo, takže třeba je to tady normální. Vůbec tady dneska hrála docela hlasitá muzika a spousta chlapů postávalo u stánku a chlastali pivo, ostatní se vesele motali po ulicích - že by se něco dělo nebo se tu něco takovyho děje pořád? Večer jsem ve škole potkaal 3 další studenti. Chvilku jsme jen tak kecali, jeden přitom udělal smažený tortily s pomazánkou z avokáda a cibule - moc dobrý, někdy to musím zkusit taky. Vypadá to, že si tu žijou takovým poklidným až nudným životem, chodí do školy, učí se španělský a po večerech se jen tak schází a kecají. Občas udělají nějaký výlet. Třeba zítra jdou na Puerta del Cielo, takže asi se na přechod do San Juan Atitan vyprdnu a vyrazím raději s nima. Sraz je ráno ve škole v 6:30, zpátky by jsme měli být do dvou odpoledne, takže v pohodě stihnu bus do Huehuetenanga a dál do Xela. Pustili jsme si dokumentární film o Todos Santos, který natočili v roce 1982 a věru, moc se tu toho od té doby nezměnilo :-) Za film jsem zaplatil 10Q, za výlet zítra zaplatím 20Q.

úterý 29.11. Huehuetenango, pyramidy Zaculeu

7. prosince 2005 v 5:18 | David |  Guatemala 2005
V 8 hodin mě vzbudilo jak ostatní na hromadné ložnici začali vstávat a vrtat se ve svých věcech. Tak mě napadlo, že je zajímavé, že na pokoji, kde spí přes 10 lidí nikdo v noci nechrápal! Mám v plánu vyrazit na dva dny do Huehuetenanga, u kterého jsou Mayské pyramidy Zaculeu a do Todos Santos - vesničky v horách na sever od Huehuetenanga. Zabalil jsem si jen pár věci do malého batůžku a velký nechal na hostelu. Cestou na autbus jsem se ještě stavil na internet a úspěšně si zablokoval internetové bankovnictví u České Spořitelny, takže když jsem si potřeboval zařídil zdravotní pojištění na posledních 6 dní (to totiž přesáhnu 90 dní, na které jsem pojištěný díky Visa kartě), musel jsem napsat Patrikovi, aby poslal na pojištění peníze on. Na terminálu jsem hned objevil můj autobus, a než se prodral mezi ostatními autobusy, stihl jsem si ještě u jednoho comedoru koupit na cestu svačinu. Dvě tacos, z toho jedno jsem skoro celé rozsypal po podlaze v autobusu. Do Huehuetenanga jsem dorazil až v jednu. Docela dlouho jsem šel z autobusaku do centra, odkud jezdí bus do Zaculeu, ale tím už to trvalo jen 20 minut (stal 1,75Q), takže jsem měl na Zaculeu nakonec ještě docela dost času. Pyramidy jsou dost opravené - skoro vypadají, jako by byly celé znovu odlité z betonu, což dost kazí mystickou atmosféru, kterou cítíte u jiných nalezišť. Vstup stojí 25Q ( pro místní 2Q), ale když jsem došel až na konec parku, zjistil jsem, že by se tam asi dalo dostat jednoduše zadarmo - schválně jestli to nějaký čech zkusí: Podle mě, kdyby jste šli před vstupem do parku doprava a dál podél plotu po takové prašné cestě, pak v ostře pravotočivé zatáčce přelezli nízký plot a po vyspalane pěšině se začali vracet okolo takové rokle,
dostali by jste se do parku zezadu aušetřených 25Q by jste mohli klidně večer propařit v hospodě. Schválně jestli to někdo zkusí, ať mi o tom pak napíše něco do komentáře.Jinak se mi pyramidy docela líbily, vydržel jsem tam až skoro do západu slunce. Vždycky jsem se někde rozvalil, koukal na děti jak hrajou mezi pyramidami fotbal (nevím proč nehráli stylově v hřišti na pelotu a pak vítězné mužstvo neobětovali na nějakém oltáři) nebo si četl WAP (pořád ještě mě funguje kredit, který jsem si koupil skoro před měsícem v Puerto Barrios). Dal se se mnou do řeči jeden guatemalan, který tu s sebou měl svou americkou manželku, která ve svém klobouku a dzinach vypadala jako typická texasska kovbojka. Prý už několik let žije v USA, dost se vyptával na Čechy a vůbec měl docela přehled, takže asižá dnej malej blbec. Při čekání na autobus zpět do Huehuetenanga jsem si v krámku koupil Tortix limon - kukuřičné chipsy s příchutí citronu - moc dobré. Včera mi je dával ochutnat němec Uli při svačince na vrcholu Santa Marie a říkal, že v Evropě nic takového není, že to začne dovážet, a že na tom viděla spoustu peněz. Zpět do Huehuetenanga jsem dorazil až za tmy, ale zdá se to tu být bezpečně, takže jsem obešel spoutu hostelu, abych vybral ten nejlepší a nejlevnější (když mám jen malý batůžek, tak je to v pohodě) a nakonec skoncil v Hostelu Central (za 30Q) kousek od náměstí u kterého je i výborný comedor. Dal jsem si výborné smažené kuře s ryzí, fazolema, spoustou zeleniny a dokonce i kompotem za 18Q. Spát jsem šel brzo. Zítra chci brzo ráno vyrazit do Todos Santos, udělat 5 hodinový přechod do San Juan Atitan a na večer se vrátit do Xely.

pondělí 28.11. Volcan Santa Maria

6. prosince 2005 v 4:28 | David |  Guatemala 2005
Včera, když jsem zjišťoval nějaké podrobnosti o výstupu na Volcan Santa Maria (tyčí se hned za Xelou, z centra je bohužel skoro celá zakryta jedním pidikopeckem) jsem potkal němku Janu, která na dnešek ještě se dvěma kamarády Santa Marii plánovala, takže jsem se k nim přidal. Stojí to 80/os na průvodce (docela dost) a 20/os za taxík v 5:30 ráno. Po šesté jsme dorazili do Lano del Pino (nebo tak nějak) odkud začíná trek na tu jejich přerostlou Milešovku. Šlo se výšky 2500mnm do 3770mnm - proti Volcan del Agua pohoda :-) Cesta byla docela jednoduchá, snad jen na jednom místě bych asi bloudil, takže jsem přemýšlel, jestli to nebylo lepší jít zadarmo bez průvodce. S kanadanem Robem a němcem Ulim byla ale docela sranda, jen Jana nás trochu brzdila. Šla jen v teniskách, s taškou přes rameno a v jedny ruce nesla 1,5 litrovou vodu. Na pár místech to dost klouzalo, takže měla docela problémy. Na vrchol jsme se dostali někdy po desáté. Výhled byl úplně úchvatný. Na jedné straně jsem poznal všechny sopky okolo Atitlanu, za nimi Volcan Fuego, Acatenango a ještě dál (93km daleko, dekuju, GPSko :-) kousíček Aguy. Na druhé straně severní hory, na třetí v údolí ohromnou Xelu a na čtvrté bouřící Santiaguito - aktivni pidisopečka, která je na boku Santa Marie, ale schopná erupcí, které obcas vypustí oblak prachu jako malá atomovka. Seděli jsme na vrcholu skoro 2 hodiny, a klidně bych tam vydržel dyl, ale průvodce nás hnal dolů. Měl jsem se na něj vyprdnout a ještě nahoře chvilku vydržet, protože jsme stejně kvůli klouzající Janě sestupovali hrozně pomalu, takže bych je v pohodě dohonil. Zpět z Lano del Pino jsme jeli za 2Q chicken busem.
Skočil jsem si do bankomatu a Ben - jeden anglican, takový typek s dredy, ale hrozně v pohodě, mi poradil bankomat banky Indrustrial na hlavním náměstí, kde se kartou jenom projíždí, což je mi po problémech s kartou v Palenque o dost sympatičtější. Na večer jsem se zašel podívat za Ulim a Robem do restaurace Blue Angel, kam prý chodí skoro každý den. Byli po dnešku hrozně utahaný, takže šli po půl hodině domů. Původně jsem si tam chtěl dát jídlo, ale pak jsem raději skočil do Cantiny de Leon, kterou jsem objevil včera večer kousíček od hostelu. Je to takový krámek s jedním stolečkem a s kuchyňkou, kde vám uvaří jedna hrozně milá starší paní, na co si vzpomenete. Včera mi treba udělala svačinu na dnešek - tři tousty s fazolema a smaženým vajíčkem. Dneska jsem si dal currasco s ryzí (mnam) a zapil to pivem Brahva, vše za 19Q. Pokecal jsem tam se dvěma australanama, který seděli u stolu a hráli si s místníma malýma dětma, a vůbec to bylo hrozně fajn - určitě zajímavější než v komerčním turistickem Blue Angel. Na hostelu jsem postrádal plavky a ručník, který jsem si nechal sušit na zábradlí. Po usilovném pátrání jsem je objevil namočené v kýblu prádla. OK, prý to vše zítra ráno najdu vyprané na šňůře. Vida, škoda že mi nesebrali i tričko a ponožky.

neděle 27.11. Aguas Amargas

4. prosince 2005 v 23:51 | David |  Guatemala 2005
Spousta lidí z hostelu se dneska jede podívat do Chichicastenanga na ohromný trh, který se tu koná dvakrát týdne (neděle, čtvrtek) Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, jestli nejet s nima, ale jednak se nechci vnucovat a jednak mi ani dneska nepřijdou moc sympatický, ale možná byde chyba u mě. Raději tedy dnes pojedu na termální prameny Fuente Georginas. Do Chichi zajedu asi ve ctvrek cestou z Xela. Nejdřív jsem dojel autobusem do Zunilu (myslím, že jezdí z rohu avenidy 9 s calle 10, stoji 3,5Q) a tam chytl kamionetu (2Q) do Aguas Amargas. FuenteGeorgias jsou prý totiž zničeny po hurikánu Stan, navíc je tam doprava komplikovanější a dražší, takže to asi nemá cenu zkoušet. Kamioneta mě vyhodila na odbočce do Aguas Amargas a poslední kilometr jsem šel pěšky. Asi jsem si to představoval trochu jinak, trochu víc přírodněji. Jsou to dva betonový bazény na konci údolí. Jeden z nich je úplně rozbitý, okolo druhýho se pořád valí pár ohromných kamenů. Jeden chlápek mi říkal... tenhle kámen je po zemětřesení před x lety, tenhle je po hurikánu Mitch z roku 98, no a tenhle je letos nový od hurikánu Stan. Jinak okolí je opravdu nádherné. Bazénky jsou pod vysokou skálou na konci údolí plného bujné vegetace a ven z údolí je vidět vrcholek sopky Santa Maria. Byla sranda jak místní lidí v bazénku zkoušeli polavat. Oni to tu asi moc neumí. Jeden kluk se nadechl, lehl si do vody, a chvilku plácal rukama, jako by napodoboval kraul po dvaceni vteřinách snažení se pohnul o 2 metry a pak se postavil a vyčerpané se zhluboka dychal. Pak se asi chtěl ukázat jeho tatínek, tak předvedl docela peknyho kraula, dýchat u toho ale neuměl, takže skončil uz po 10 sekundách jako synáček. Lákalo mě, ukázat jim, jak se plave v Evropě, ale nebyl jsem si jistý, jestli je bezpečný do vody potápět hlavu. Na NovémZélandu to bylo ve všech termálních bazénech zakázany kvůli nějaký bakterii. Tady nic nepíšou, ale kdo ví. Za to za machrovani to nestojí! Vede tu i cesta do Fuente Georginas (pry 40 minut), kousek jsem po ní zkoušel jít, muselo to být nádherný, ale části jsou stržené po povodních po hurikánu a místy je to dost nebezpečné až nemožné. Cestou zpět jsem se zase stavil v Zunilu a omrknul místní ovocno/zeleninový trh, který se konal na mostě přes řeku. Ptal jsem se na cenu rajčat a prý 60Q. Co? Jo za bedýnku! Ono se tu totiž prodává jako ve velkoskladu, pro kusovky jsem musel zajít na jiny trh. Večer jsem si z toho navařil: brambory s cibulkou a místním sýrem (stojí 6Q asi 200g a chutná dost jako tvaroh), a k tomu rajčátka.

sobota 26.11. z hranic do Queztaltenanga (Xela)

4. prosince 2005 v 2:16 | David |  Guatemala 2005
Nakonec jsem se v autobuse skroutil tak dobře, že jsem se ani netěšil, až dorazíme to Tapachuly a budu muset ven. Je to odsud na hranice s Guatemalou jen kousek a dá se tam dojet colectivem za 15 pesos. Jedou se mnou dva francouzi, takže je to trochu veselejší. Na hranicích si rekl celník o poplatek za vstup 10Q. Když jsem jel do Guatemaly z Hondurasu, tak jsem nic neplatil. Chvilku jsem po něm chtěl účtenku, kterou samozřejmě neměl, pak jsem mu začal tvrdit, že se prostě žádný poplatek platit nemusí. Koukal na mě hrozně nasraně, oba jsme chvilku mlčely (krve by se ve mě nedořezal, připadalo mi to jako věčnost) a pak mi prostě podal pas s razítkem a mě bylo jasný, že jsem tentokrát vyhrál. Se mnou se svezli i francouzi, takže to bylo hned trojnásobně vítězství. Tím to ale dneska neskončilo. Úspěšně jsme přehlíželi všechny nahaněče na turistické autobusy do Xela (čte se to Šela) za 50Q, až jsme objevili chickenbus. Hloupě jsme se nezeptali na cenu a docela se zděsili, když po nás někde v půlce cesty chtěli taky 50Q! Francouzi drželi se mnou a docela drsně jsme se s výběrčím hádali. Skončilo to tak, že nás vysadí na nějaký křižovatce, odkud už si něco chytnem. Chtěl za první půlku cesty 20Q, ale dali jsme mu každý jen 10Q, s tím, že to prostě 20 stát nemůže. Kupodivu se pak ani nevztekal, takže to vypadá, že to opravdu mělo stát jen 10Q.Nejdřív jsme jeli s jedním amigem asi kilometr na korbě, pak jedním chicken busem asi 7km, pak konečně přímý ale neskutečně narvaný chicken bus až do Xela. Neměl jsem si ani kam dát malý batoh (velký se vezl na střeše), tak jsem ho prostě přivázal za popruhy za držadla u stropu a sám jsem stál v rozkroku někomu, kdo seděl přes uličku levou půlkou zadku na levé sedačce a pravou půlkou na právé. V Xela jsem se s francouzi rozloučil, jedou až do Panajachel, a vyrazil pěšky do centra. Je to asi 2,5km a bylo docela vedro, takže jsem byl rád, když jsem konečně dorazil k hostelu Casa Argentina, kde budu spát ve společně ložnici za 20Q. Hostel vypadá hrozně sympatický, ostatní lidí už mi tak sympatický nepřijdou, ale třeba si zvyknu. Na jídlo jsem zašel do jedné Mayské restaurace (Maya Café na rohu 13 avenue a 5 calle). Za 20Q jsem dostal docela slušnou porci masa, pěknou oblohu a limonádu zdarma. Zašel jsem se podívat na hlavní náměstí, ale je zrovna v rekonstukci, takže za plotem. Xela se mi začala líbit až, když jsem tu objevil internet za 4Q/h, a taky jsem tam docela dlouho vytuhnul. V půl devátý večer jsem se konečně dovolal Carol (do tý doby to jen tůtato a nic to nedělalo), ale akorát mi to zkazilo náladu. Jednak jsem ji probudil, takže mluvila trochu z cesty, navíc říkala, že zase na mě nebude mít moc času. Prý jen tak na oběd nebo večeři a kvůli tomu se asi na můj poslední víkend do Guatemala City hnát nebudu a raději se zajedu podívat do hor na sever od Xela. Uvidíme se snad poslední den před mým odletem. Mám z toho náladu pod psa, navíc je tu večer ukrutná zima a docela fouká vítr, takže jdu raději brzo spát.

pátek 25.11 Poslední den v Oaxace, rozloučení s Květou a Martinem

2. prosince 2005 v 23:45 | David |  Guatemala 2005
Dneska nás od rána na hostelu pěkně štvou. Jednak zase větší porce na snídani pro své "miláčky" - jednomu dokonce dali výborně lívanečky, na který jsme měli zrovna takovou chuť, ale dostali jsme nějaký rozvařený placky s rajčatovou omáčkou. Druhá věc byla úschovna zavazadel, za kterou si řekli 10 pesos/os a i když včera říkali, že k tomu budou veškeré služby hostelu zdarma, tak najednou řekli, že už třeba nesmíme do sprch. Oni tu teda ty sprchny nebyli noc moc, hlavně teplá voda byla sázka do loterie, klidně přestala tyct když měl člověk šampon ve vlasech. Dneska večer odjíždíme nočníma autobusama - Květa s Martinem do Palenque, já se vracím do Guatemaly, takže jedu na hranice do Tapachuly, takže jsme raději ještě dopoledne vyrazili na autbusák 1. třídy koupit s předstihem lístky na večer a dobře jsme udělali. V mém autobuse už totiž bylo jen 5 volných míst. Tyhle noční přejezdy autobusama 1. třídy(většinou ADO nebo OCC) vyjdou docela draho. Květa s Marinem platili každý za cestu do Palenque 444pesos, mě cesta do Tapachuly vyšla na 271pesos. Je ale fakt, že to jsou docela velký vzdálenosti a autobusy jsou fakt neskutečně pohodlne. Cestou na autobusák jsme se dostali do nějaký pouliční výstavy okolních vesnic a co bylo nejlepší - s ochutnávkami místních jídel i pití. Tím jsme alespoň trochu dohnali chudou snídani. Odpoledne jsme vyrazili na trh koupit nějaké suvenýry a vůbec dárky k Vánocům. Po hodině rozchodu a lítání po tržnici jsme se všichni vrátili ještě před domluveným časem a pěkně votráveny, že nic poradnyho nemaj a když něco maj, tak hrozně draze a velice těžko se s nima smlouvá. Vrátili jsme se na hostel, uvařili poslední společně těstoviny a pak rychle letěli na autobusak, protože Květě a Martinovi to za chvilku jede. Vzali jsme si taxíka za 25 pesos, protože je to na autobusak opravdu dálka a s těma těžkýma batohama se nám tahat opravdu nechtělo. Po smutném rozloučení s Květou a Marinem jsem měl ještě čas na dvě hodinky na internet a pak jsem taky nasedl do svého busu a vyrazil na noční jízdu. Prvních pár hodin bylo hrozných. Hrozně mě bolelo za krkem a vůbec jsem se nemohl na sedačce nijak uvelebit. Pak naštěstí chlápek, který seděl vedle mě vystoupil, takže jsem měl dvousedacku pro sebe a mohl jsem se zkroutit mnohem pohodlněji a dokonce se na chvilku prospat.

čtvrtek 24.11. Hierva de Agua - Turecko v Mexiku

2. prosince 2005 v 4:59 | David |  Guatemala 2005
Dneska jsme si chtěli přivstat, protože se chceme podívat na koupací jezírka Hierva de Agua (něco jako známé kaskády v Turecku) a jediný přímý autobus jede už v 8:10 (stojí 25 pesos/os). Samozřejmě se nám to nepovedlo a z hostelu jsme se vykopali až v půl desátý. Najednou máme spoustu času, takže jsme se s Květou stavili ve šťávičkarne a rozhodli se zkusit šťávu z betabelu, schválně co to je. Když jsme viděli, jak začíná krájet a ždímat červenou řepu, praštila se Květa do čela: "no jo, to je přece jasný!", prý to zná z latiny, ale vůbec ji to nenapadlo. Naštěstí k nám k tomu vymačkala i pomeranče, ananas a mrkev, takže se to bylo nakonec docela dobrý. V deset jsme stihli autobus do Mitly odkud jezdí kamionety. Jezdí, ale za 25 pesos/os. Stalo jich tam několik připravených. Začali jsme se s nima hádat, že za nějakých 15km přece nebudem platit 25 pesos, ale absolutně nehodlali smlouvat a ještě z nás dělali blbce. Když jsem se ptal ostatních lidí, tak říkali, že se opravdu platí 25 pesos. Kecy! Vyprdli jsme se na kamionetaky a rozhodli se tam dostat levněji. Chytli jsme autobus za 10 pesos až na odbočku k Hierva Agua, odkud je to už jen 7km a dál šli pěšky.Asi po půl hodince jsme stopli auto, které nás svezlo na korbě až k cíli. Ve vesnici před Hierva de Agua jsme si museli koupit lístek za 10 pesos/os. I když na něm bylo napsáno, že platí i jako vstup do Hierva agua, tak po nás chtěli u vstupu 15 pesos (teď si nejsem jistej, jestli to nebylo dokonce 25), že prý ten za 10 pesos z vesnice je neplatný, a že je to jen za průjezd vesnicí nebo co. No tak to mě teda podrž. Mám v ruce lístek na kterým je výslovně napsáno, že platí i jako vstup a najednou tu neplatí! Nedalo se nic dělat, museli jsme zaplatit znovu. Vzpomněl jsem si, ze kamionetak z Mitly říkal, že on jezdí jinudy a že se tedy 10 pesos s ním platit nemusí. Samozřejmě jsem mu to nevěřil, ale asi na tom něco bude. Takže nás to o moc levněji nevyšlo, bylo to ale zajímavější a hlavně jsme těm židákům kamionetakum nic nezaplatili. Hierva de Agua je o dost chudší na koupání než asi Turecko. Pořádný "bazének" je tu jen jeden a voda v něm je docela studená. Co tu ale bylo nádherný byl asi 3km okruh s různými vyhlídkami. Po absolvování okruhu jsme ještě rádi do studeného bazénku skočili, jaké nám bylo vedro, ale jen na chvilku, dyl se to fakt vydržet nedalo. Bylo už docela pozdě, tak jsem začali shánět dopravu zpátky. Chytli jsme jednoho kamionataka, který si samozřejmě řekl o 25 pesos/os. Byl tu ale sám, takže klidně mohl smlouvat. Cena skončila na 50 za všechny tři, ale prý nikomu ani muk, že jedeme levněji. Zpátky jsme opravdu jeli jinou cestou, takže by jsme cestou sem s kamionetou zbytečných 10 pesos platit nemuseli. V Mitle jsme docela vytuhli. Sháněl jsem se tu totiž po mezcalu, který by tu měl být dobrý a levný, jenže se v tom samozřejmě nevyznám a z flašek s ručně malovaným nápisem "Mezcal" se trochu bojím. Jednou mi dokonce mezcal nabídli jen tak v litrovým kanistru. Nevím, třeba byl dobrý, ale věřte jim, že z toho neoslepnete. Objevili jsme taky pěknou restauracku s levným a dobrým jídlem, takže na autobus do Oaxacy jsme vyrazili až za tmy. Naštěstí hned jel. Cestou na hostel jsme koupili jeden ananas a celyho melouna a udělali si před spaním ovocné hody. Večer jsme si taky uvědomili, že vlastně budem muset brát antimalarika ještě měsíc po návratu a úplně jsme se zhrozili, jestli třeba Silvestr nevyjde na neděli, kdy kvůli antimalarikum nemůžeme pít. Ufff, je to sobota!