Listopad 2005

středa 23.11. Bílá hora aneb pyramidy Monte Alban

30. listopadu 2005 v 23:55 | David |  Guatemala 2005
Ráno jsem zase skočil do ledového průjezdu na internet, pořádně jsem se na to oblíkl a stejně jsem zase vymrznul. Na snídani jsme přišli na to, proč někdo dostane víc než my (třeba půlku housky, kterou jsme nedostali)! On je to dobrovolník, který občas umyje nádobí, občas skočí nakoupit,ale hlavně hrozně vtipkuje s kuchařkou, zatímco na nás se kuchařka permanentně mračí. Vyrazili jsme na ulici Las Casas kudy mají podle holky na recepci projíždět autobusy na Monte Alban. Když projel třetí s tímhle nápisem, ale vždycky řidič řekl, že k rujnám nejede, znejistili jsme, a vyrazili k autobusaku. Martin si ale všimnul jednoho docela fajnovyho autobusu kde preblikavalo Centro- Ruta 10- a nakonec:"Monte Alban" - takže MHD! Prý ale budem muset z konečný ještě 2,5km pěšky. S tím ale počítáme a hlavně za tu cenu! Když jsme projížděli okolo autbusaku, naskočil do dveří malej kluk, chvilku ve dveřích visel, řval na ulici:"Monte Alban", a dostal za to od autobusaka pár pesos - pěkná brigáda. Pyramidy se nám docela líbily. Nejsou teda bůhvíjak velký, ale takové hezky kompaktní s pěkným výhledem do kraje. Trochu nás ale zkamaly zavřené hrobky na které jsme se těšili. Potkali jsme tu taky čecha Pavla, který cestuje po Mexiku sám, je tu teprve pár dní a celkem tu bude asi měsíc. Docela dobře jsme pokecali a domluvili na večer hospodu.On pak na noc odjíždí do Puerto Escondido, takže chudák mine houbičky v San Jose. Večer Martin uvařil výbornou česnečku. Kdo by to chtěl zkusit taky, tu je recept: 5 litrů vody, 2 ohromné brambory, 250g těstovin (nejlépe kolínka), sůl, 4 slepičí bujóny, 3 vejce, 2 palice česneku, patláma patláma paprtála. Podáváme s 1,2l cocacoly smixovanou s 0,3l bílého rumu! Trochu rumcoly jsme vzali i na sraz s Pavlem, ale nakonec jsme stejně skončili na pivku v "jeho oblíbené" oaxacke hospůdce. Pavel už byl na Kubě v Jordánsku a bůhví kde ještě. Navíc je to expert na kola, takže s Květou docela dobře pokcali o jejím vlastnoručním vylepšování odpružené vidlice. Pak už musel letět na autobus, ani neochutnal naší super česnečku, která nám ještě zbyla, takže jsme ji ještě v noci zblajzli sami.

úterý 22.11. obří strom v El Tule

30. listopadu 2005 v 1:25 | David |  Guatemala 2005
Ráno jsem skočil na intenet, který máme v průchodu u recepce za 10 pesos/h. Byla tam hrozná kosa, což člověk zabraný do internetu přestane vnímat, a samozřejmě jsem tam pěkně vymrznul, takže mě z toho začalo bolet v krku. Navíc jsem dost pospíchal, takže jsem určitě psal deník dost suše a nezajímavé (a ne zajímavé a vtipně, jako vždycky :-), příště si musím dát víc záležet. V ceně hostelu máme i snídani. Dostali jsme výborně lívanečky s javorovým sirupem a kafe. Na javorovém sirupu ale na nás dost šetřila, asi se ji nelíbíme, koukali jsme, že ostatním dala víc! Na dopoledne jsme se rozutekli po Oaxace, zkusit sehnat levnější ubytování (není!), zjistit nějaké info o zajímavých místech okolo, já musel ještě na poštu a hlavně konečně zaplatit výstupní poplatek z Mexika. Na papírech o vstupu do Mexika je totiž "složenka", ta se zaplatí v jakékoliv bance a při výstupu se jen ukáže potvrzení. Taky se mi stala zajímavá historka, kdy jsem neměl dost drobných na dva zákusky v cukrárně a slitovala se nad chudáčkem gringem starší mexičanka a věnovala mi 2 pesos - slovy: dvě pesos. No není to krásný! Odpoledne jsme vyrazili do El Tule na údajně největší živý organizmus na světě, takovou přerostlou Cypřiš, které jim za víc než 2000 let vyrostla před jedním kostelem v El Tule (nebo to bylo naopak?). Cesta trvala hodinu, protože jsme se nejdřív prodíraly kolonou dvou řad autobusu (takové zajímavě řešené odjezdy autobusu, které v dvouřadé koloně popojíždí, troubí a navzájem se blokují a lidí do nich náhodně naskakují), pak zase zápcou v Oaxace.Dokonce i najít správný autobus bylo docela těžký. Naštěstí nás jeden chlápek poslal čekat jinam a prozradil, že autobus bude červený. A opravdu první červený autobus, který jsme doběhli jel do El Tule. Strom z dálky vypadá docela obyčejné, ale kmen má fakt bytelný a určitě i tuhý kořínek. Nejlepší ale bylo posezení v restauracce s výhledem na strom a příjemnými cenami. Jen ta vrchní byla nějaká divná - vůbec jsme ji nerozuměli, vůbec se nesnažila s tím něco dělat a když mluvila koukala okolo, jako by mluvila s někým jiným. Trochu nás to štvalo, ale spravila to pivkem (za 12 pesos), pro mě quesadillou (taky 12), pro Květů tlayudou (20) a dvěmi licuadosy, což bylo v mlíce rozmixované ovoce. Nakonec to byl velice příjemný výlet - tak nám to alespoň přijde, když se někde hezky najíme nebo alespoň napijem. Po návratu v Oaxace jsem vypaloval v jednom internet café fotky a rostl jsem u toho, protože mi to stahovalo fotky z USB čtečky ukrutně pomalu a vůbec tam měli samé šnečí-počí-tače, takže mi to zabralo hodinu a půl. Martin s Květou zatím nakoupili rum, colu, meloun a smíchali to po dvojicích dohromady (jenom colu-meloun nezkusili), takže jsme si večer v atriu našeho hostelu dali pěkně do nosu - ostatní z hostelu nám k tomu hráli a zpívali na kytaru - pohodička!

pondělí 21.11. Výlet v San Jose, cesta do Oaxacy

29. listopadu 2005 v 2:46 | David |  Guatemala 2005
Dopoledne jsme šli na malý výlet, je tu totiž opravdu nádherná krajina. Včera Martin s houbickama v hlavě z niceho nic prohlásil: "Ty lidi nevědí, co tu maj!" - to nás rozesmálo skoro tak dobře, jako když Květa nesla celou dobu prázdnou flašku fanty, pak pod cestou uviděla pár pytlů s odpadkama, hodila mezi ně flašku - chvilku jsme pozorovali jak se hezky kutálí, pak popošli 2 metry a Květa koukla na ceduli a nahlas a pomalu přečetla "se prohibe tirar basura" - zákaz odhazování odpadků. Teď už mi to tak vtipný nepřijde, buďto to neumím tak hezky napsat nebo za to srandu včera mohli houbičky. Kousek od hotelu se nás chytnul jeden pes a šel s nama celou cestu, jako by k nám patřil. Když jsme pak na jedné pasece svačili (co jiného než buchty s mlíkem), ani moc neloudil. Výlet byl jinak moc pěkný, i když se moc výhledu do kraje nekonalo, protože jsme šli skoro celoucestu v lese, kde jsme ale zase mohli obdivovat na stromech rostoucí ..... (co to bylo za kytky, já si nemůžu vzpomenout, Květo pomoz!) nebo třeba jednu masožravou kytku, z který se Květa mohla "zvoslit", když ji viděla. Cestou zpátky jsme si v jednom krámku u cesty koupily levné pomeranče, výborný žlutý melou a taky jednu guajabu. Vůbec jsme to neznali, z chutí jsme byli trochu překvapený, ale nebylo by to tak špatný, kdyby jste si dokázali zvyknout na chuť mýdla. Po návratu jsme si z hotýlku vyzvedli svý batohy a rozvalili se i s naším psem u silnice, kam nám asi po půl hodině přijel autobus, který nás za 45pesos odvez do Oaxacy. Po cestě se země zbarvila do žluto-červena a stala se "takovou typickou Mexickou", jak to člověk zná z filmu. Rostou tu ohromné kaktusy, ani ten nejmenší by se nevěděl do skleníku květiny mámy. Oaxaca je ohromná! Skoro půl hodiny jsme jeli jejím ucpaným předměstím, po klídku v San Jose je to docela šok. Museli jsme si na chvilku sednou na autobusaku a promyslet, jak se co nejjednodušeji a nejbezpečněji dostat do hostelu Santa Isabel, který máme vyhlídnutý z průvodce. Nakonec jsme ani moc nebloudili, ale jinak nám zatím Oaxaca připadá hrozná! Přebíhání rušné tři proudovky s těžkýma batohama tomu taky nepřidalo. Hostel navíc stojí 70pesos/os, ale alespoň jednu noc tu zustanem, protože toho máme po dnešku fakt dost. Když jsme šli do našeho pokoje, měl jsem pocit, že jsme teprve na nějaký chodbě, ale ejhle, oni tam najednou byli postele. Pokoj totiž nemá dveře, jen závěs a mříž, jde se chvilku po schodech a pak najednou malá místnůstka, kam se sotva vešli tři postele. Zvyklí jsme si ale na to rychle a dokonce nám to teď přijde takový symaticky - vylezem z chodby a jsme hned v atriu se stolečky, židličkami a kresilkami, které slouží k večerní zábavě nebo poflakování během dne. Večer jsme ještě zašli do města najít nějakou levnou restauraci na večeři, ale ceny nám tu přijdou úplně neskutečný. Nakonec jsme s Marinem v jedny restauraci vysolili každý 30 pesos za pěkně hnusnou polívku, Květa si za 30 pesos dala alespoň tacos. Utahaný a tím vším lehce zklamání jsme večer padli brzy do postele.

neděle 20.11 San Jose del Pacifico - té de hongo

28. listopadu 2005 v 2:46 | David |  Guatemala 2005
Ráno jsme po lehké snídani vyrazili do naší restaurace a objednali si s Marinem dva houbové čaje (po 70 pesos). Květa se pořád bojí, ani ódy na houbičky od holek ji nepresvedčily. Čaj chutnal jako citrónový, ani z něj nebyli houby moc cítit. Raději jsme čaj ani nedopíjeli, na celou dávku jsme trochu srabi. Ofélie - majitelka restaurace nám po chvilce poradila, ať se jdem trochu projít, ukázala nám cestu přes silnici někam dolů do lesa a popřála: "buen viaje!". Zezačátku to nebylo nic moc, jednak jsme pořád nevěděli, co od toho čekat, navíc se mi v lese moc nelíbilo. Pak jsme se ale dostali nad les na místo, kterému jsme začali říkat "na smetišti" a tam to začalo být super. Až se vrátím budu vyprávět. Nejsilnější zážitky asi byly: těch pár odpadků u cesty, které byly úplně nádherné barevné nebo moje teplá polartecová mikina, která mi chvilku připadala jako malinká, tenoučká, jako z papírů, kapesník se mi úplně ztrácel v ruce (furt jsem se tomu divil a Květa se mi hroze smála), starý dřevěný žebřík na zemi u kostela, který mi připadal jako velký a bytelný, úplně zářil novotou, pak třeba moje nadšeně zvolání : "tý jo, já mám velký boty!" nebo když mi při pití z půl litrové falšky fanty přišlo hrdlo tak ohromný, jako když piju z kýble, že jsem se bál, že se celý poliju a úplně jsem napoprvé ucuknul. Všechno mi ale přišlo super, dokázal jsem si ty pocity hezky vychutnávat nebo z toho zase naopak lehce uniknout, myslet a koukat na něco jinyho a být na chvilku normální. Přesně jak nám Ofélie říkala, "hlavně v pohodě". Když jsme se vrátili, dali jsme čínskou polívku, zbytek buchet od rána (prodávají tady docela velký balík za 10 pesos) a mlíko, na který jsme měli hroznou chuť.Musel jsem pak skočit ještě pro jeden balík buchet a další mlíko, jakou jsme měli chuť k jídlu. Párkrát jsme potkali Ofélii, ale vůbec se k nám nehlásila, tak jsme se trochu divili co se děje. Asi nám ještě chtěla nechat trochu času, protože tak za hodinku a půl za náma sama přišla a ptala se, jaký to bylo "mágico, verdad!" a vůbec nám povídala o hobickach, za kolik je kupuje, jak vypadají a kdy asi rostou. Poflakovali jsme se kolem našeho hostelu, zašli jsme na dvě hodinky na internet (Květě vytuhul počítač, a to po hodině psaní dlouhého emailu, takže se ji majitel hrozně omlouval a odpustil ji 10 pesos - email.seznam.cz naštěstí emaily průběžně zálohuje, takže to nemusela psát všechno znovu - to by bylo vopruz, ze!) Večer jsme skoukli nádherný západ slunce, a zašli na večeři a čokoládu do naší restauračky. Pohoubičková kocovina s kterou jsme počítali se naštěstí nekonela.

sobota 19.11. Puerto Angel - Estacahuite, cesta do San Jose del Pacifico

27. listopadu 2005 v 0:48 | David |  Guatemala 2005
Dneska jsme si chtěli přivstat, máme toho na dnešek naplánovaného moc, ale stejně nás Martin vytáh z postele až v devět, a to na voňavou snídani: vajíčka na cibulce. "Rychle" jsme se sbalili a vyrazili do centra, kde si máme vyzvednout vyprané prádlo - včera jsme objevili prádelnu, opět "full service" za 12 pesos za kilo. Bohužel nebylo vše suché (něco dokonce před náma narychlo sundávala ze šňůry), takže to musíme někde dosušit. Vzali jsme si taxíka za 30 pesos do Puerto Angel a nalkonec nás v něm jelo 6 dospělých + jeden malý kluk + jeden 20 litrový kanistr na benzín, který držel chlápek v ruce venku z okýnka. Nesmím taky zapomenout na chapulines - pražené kobylky, které nám nabídl taxikář, že je má čerstvě dovezené z Oaxacy, a které jsme trochu nejistě ochutnali. Mnam :-P. Jako v úterý jsme si nechali věci v kavárně v růžku pláže, a vyrazili taky jako v úterý na pláž Estacahuite, kde se chceme trochu zapotápět. Báli jsme se medúzek, které nás tu v úterý dost otravovali, ale našli jsme si dobre potápěci místo bez medúzek, takže to byla pohoda - jen jsou trochu větší vlny. Ve tři jsme se sbalili z pláže a vyrazili zpět do Puerto Angel, kde jsme chytli kamionetu do Pochutly. Ve čtyři nám jede autobus do San Jose del Pacifico v horách jižně od Oaxacy, vida jak nám to hezky vychází. Cesta byla neskutečná, ani kousíček rovně, silnice dost rozbitá, ale výhledy nádherný, hlavně když jsme s autobusem těsně před západem slunce vystoupali až nad mraky. Do San Jose del Pacifico jsme dorazili už za tmy. Já ještě v plavkách, Květa v letních šatičkách, Martin v kraťasech a všem byla hrozná kosa, protože jsme se dostali do výšky 2500mnm. Ubytování se ze začátku zdálo být problém, minimálně 150 pesos, nakonec jsme ale našli pěkný hotýlek na kopečku nad silnici, kde nás nechali za 120. Hned jsem se zeptal na místní specialitku - "normální houbový čaj", který je tu velmi vyhlášený a lidi sem prý kvůli něčemu jinému ani nejezdí. Nevěděl jsem, jak se to řekne ve španělštině, ale stačilo říct "té" a zatočil prstem u hlavy, a bylo jim to jasný. "Té de hongo? Sí!". Dneska je na to už pozdě, prý by bylo lepší až zítra ráno. Máme z toho samozřejmě trochu strach, tak si alespoň můžem rozmyslet, kdo do toho půjde. Ale nebojte, není to žádná tvrdá ani návyková droga. Když se to nepřežene, jen se po tom cítíte hrozně v pohodě, svět je opravdu neskutečně barevný a občas si k tomu člověk přimyslí nějakou tu malou halucinaci :-) Navíc to tu má dlouhodobou tradici a je to tu tak říkajíc legálně tolerované. Světě div se, v pokoji vedle nás bydlí Nikol se svou sestrou a kamarádkou Katkou. Jsou tu už druhý den a prý je to tu nádherný. Houbičkový čaj zkoušeli už na pláži Mazunte, kde si dala každá tři loky. Trvalo jim to necele 3 hodiny a bylo to prý hrozně pěkný. Zašli jsme do restaruace na večeři, dali si kuře s rýží a omáčkou mole negro, a úplně na nás dýchl pocit domova, protože se chuť dost podobala výborně české omáčce. Dobrou náladu mě kazí jen to, že nemůžu najít svoji peněženku, kam sem si bohužel před odjezdem z Puerto Angel přidal dalších 400 pesos (měl jsem tam už jen 150 pesos, celkem mi tedy chybí 550 pesos!), naštěstí jsem si z ní ale vyndal (taky těsně před odjezdem) kreditní kartu. Mám pocit, že mi musela v autobuse vypadnout z kapsy a v tý tmě jsem si toho nevšiml. Po večeři a po výborně čokoládě (kdo ji nezkusil, nebyl v Oaxace), jsme se zavrtali do peřin - v noci je tu totiž fakt drsná zima a venku fouká neskutečný vítr.

pátek 18.11. poslední den v Zipolite

26. listopadu 2005 v 1:04 | David |  Guatemala 2005
Konečně jsme objevili relativně levné ovoce (nebo jsme si na ty ceny už zvykli), takže jsme si ráno koupili kilový jogurt, spoustu banánů, pár pomerančů a udělali jsme si k snídani ovocný salát skoro tak dobrý jako v La Chueza. Objevili jsme taky tortilárnu, kde prodávají kilo tortil za 6 pesos, což je několikrát levnější než balené tortily v krámu - teda kdyby Květa nechtěla místo 50 pesosovkou platit 50 dolarovkou. Ještě že kluk v krámku neměl na vrácení. Nemám žaludek úplně v pořádku, občas mi chytnou takový křeče, ale za chvilku to přejde -Květa to prý měla stejný, teď už je ji ale žaludek tolik nezlobí. Zato včerejší nápadník nedal pokoj, pořád za Květou leze, neustále se na ní vyptává ( a to i před zraky své žárlivě manželky), takže teď Květa ze svých španělských frází používá nejčastěji: "jdi pryč!" nebo "nechci s tebou mluvit!". Jinak ale den ubíhá příjemné. Vaříme si ve středověké kuchyni, flákáme se v hamakách nebo, a to je nejlepší, bodyboardíme. Jsou tu opravdu výborně vlny, hlavně po obědě, kdy přichází příliv a zalije se dost dlouhá část mělké pláže. Jezdil jsem až do západu slunce a bylo to nádherný. Na jedné straně rudá obloha, na druhé už tmavě modrá a vykukují první hvězdy. Po večeři se nám podařilo uhamounit tři počítače v internet café (mimo jiné jsme koukali na hurikány, a kolem Belize se potlouká tropická bouře Gamma, snad z toho nic nebude). Pak jsme zašli už tradičně do La Chuza na pivko (já jsem si dál žampiónovou polívku, která vypadala opravdu úžasné, chuť už tak doubrou neměla) a pak jsme se tradičně rozvalili do super hamaků v restauraci, kde už máme každý svůj a tradičně jsme v nich skoro usnuli. V noci nás s Květou budili komáři a to i pod moskytiérou, nevíme, jak se tam dostali. Nakonec se nám je podařilo všechny vymlátit a moskytiéru utěsnit. Komáři už byli pěkně nacucany, některý takřka k prasknutí! Svině (pardon).

čtvrtek 17.11. Zipolite - žárlivá manželka

25. listopadu 2005 v 5:05 | David |  Guatemala 2005
Ráno jsem se probudil docela brzo a šel jsem si ven lehnout do hamaku na terase. Nakonec tam přišli i Martin s Květou a přinesli snídani - míchaný vajíčka s cibulkou a tortily. Viděli jsme jak syn majitele naší cabañi chytal na pláži ryby a bylo to fakt neuvěřitelný. Šel s takovou divnou sítí, najedou se prudce rozeběhl k vodě, hodil síť, zatáhl za provázel a vytáhnul ji s asi 20 rybami velkými asi 20cm. Jako prd!Taky nám je pak nabídli po 3 pesos za kus. Před obědem jsme se ještě šli podívat na Playa del Amor, která je na východním konci pláže Zipolite a je uzavřena mezi skalami. Bylo tam docela zajímavé potápění, ale nepříjemné velké vlny a nebezpečné proudy, takže jsme se nepouštěli do žádných větších samostanych akci. K obědu jsme si Marinem udělali tři ryby, které jsme koupili, jen tak na oleji posolené a s cibulkou. Květa si nedala, pořád ji trápí střevní potíže. Mezitím ji ale odchytl syn majitele, že jdou s bratrem chytat ryby a sbírat mušle a jestli nechce jít s nima. Vrátila se úplně nadšená. Jeli na bodybordech ke skaliskam na druhé straně pláže, kluci se potápěli, a Květa se starala o síť s ulovkama, kterou měla zavěšenou na svém bodyboardu. Prý bylo docela těžký dostat se přes vlny na otevřené moře a taky nebyla žádná sranda udržet se na bodyboardu, který se potápěl pod tíhou nalovených mušli a ryb, ale zážitek to byl nádherný. Pozval ji ještě, že se půjdou za půl hodinky projít po pláži a trochu prosvistit španělštinu, tak to snad na příště domluví i pro mne, že bych si taky zkusil trochu zarybarit. Já s Martinem jsme mezitím bodyboardili a váleli jsme se v hamaku. Po Květě se začala shánět jedna majitelova dcera, a vypadala dost naštvaně. To jsme ale ještě netušili že je to žárlivá manželka toho kluka, s kterým je teď Květa. Když se vrátila, hrozně vyváděla a Květa byla úplně rozklepaná, že prý po ní házela kameny a pak ji vláčela zpátky k nám s klackem v ruce.Museli jsme to žehlit, že opravdu o nic nešlo, ale nálada je od té doby dost napjatá, i když nás majitel (otec jejího manžela) ujišťoval, že je vše v pořádku. Navečer jsme chtěli na Internet, ale byl všude plný, a to i když je tu docela drahy: 15 pesos/h. Vyrazili jsme tedy rovnou do naší restaurace La Chuza. Květa si dala odvážné ovocný salát s jogurtem, já jsem si dal palačinku s ananasem - mnam. V deset jsme zašli na happy hour na diskotéku La Puesta. Bylo tam úplně prázdno, jen pár lidí sedělo na baru a dvě holky hráli ping pong. Dali jsme si dvě pivka za cenu jednoho, tedy za 15 pesos. Potom ještě jednou. Pak už byla nálada na tancování, i když hráli pořád dokolečka regeton, na parketě se krouli jen dvě holky, ktere oblejzali místní typci a pak jedna tlustá a jedna hnusná a stará energická ženská, která se snažila každého vytáhnout na parket, ale vsichni se ji báli. Martin to před půlnoci zabalil. Já s Květou jsme protestantivne zatanovali na regeton polku, dali jsme chvilku na starém děravém stolu ping pong a pak taky vyrazili do hajan.

středa 16.11. Zipolite - stěhování do Cabañas

24. listopadu 2005 v 2:01 | David |  Guatemala 2005
Ráno jsme zašli do naší restaurace na snídani. Dali jsme si ovocný salát zalitý jogurtem a já ještě posypaný vločkama. Byl výborný a bylo ho za 25 pesos docela dost. Zítra si nakoupíme vlastní ovoce, jogurt a uděláme si stejný salát sami. Šli jsme se koupat, ale jsou tu velké vlny a koupání je tu prý dost nebezpečné, takže se jen tak plácáme na melčine. Zašli jsme se podívat po krámech, kolik tu co stojí a připadá nám to tu docela drahé. Hlavně ovoce, které jsme tu čekali velice levné je tu dost předražené, takže nevíme, jak to nakonec dopadne s naším zítřejším salátem. Odpoledne jsme se sbalili a vyrazili do hotýlku, kde jsme si včera domluvili spaní ve stanu. Cestou nás ale odchytli odjinud, že pro nás mají cabañu (takouvou dřevěnou chatku se střechou z palmového listí) za 100 na noc. Je to moc pěkně místo, z chatky je pěkný výhled na moře.Je v prvním patře, takže tam hezky pofukuje a vůbec je tu prijeme, když to srovnáme s betonovým pokojem v La Chuza. Tváříme se ale jako že nevíme, takže jsme to usmlouvali na 75 pesos na noc. Zeptal jsem se hned na bodyboard, protože jsou na něj úplně ideální vlny. Půjčují prý na 30 pesos na hodinu, což je docela dost. Ukecali jsme to na 50 pesos za 2 dny a to jde, ne? Je tu k dispozici i kuchyňka, ale vypadá jako z Flyntstonů - kamna jsou jen ohniště ve výšce pasu bez uhláku, bez komína, doutnají v něm kousky dřeva a když chce člověk vařit, tak si přidá dřevo a uhlíky rozfouká. Přes ohniště jsou položeny 4 železný dráty jako rošt. Je to ale sranda. Hned jsme si uvařili těstoviny způsobem, který určitě nepamatuji ani naše prababičky. Domácí jsou docela milí, takže tady asi pár dnů vydržíme. Objevili jsme tu v krámku 1,18 litrů piva 6% alkoholu za 15 pesos, tak jsme na večer hned jedno vyzkoušeli, když jsme sledovali západ slunce rozvalený v hamakach na terase jedné cabañe. Kolem devátý jsme se zašli podívat na fool moon party. Konala se na konci pláže, okolo ohně sedělo pár desítek lidí a poslouchali takovou mystickou hudbu. Bylo to docela fajn, ale moc klidný, tichý, takže trochu nudný. Asi půl hodinky jsem tam procvičoval španělštinu se trema holkama z Mexiko City. Květa s Martinem šli mezitím domů, takže jsem tam pak seděl chvilku sám, než si ke mě přisedla Clouee, která nás na fool moon party nalákala. Je to angličanka prý je tu v Zipolite jen 9 dní a tenhle nápad byl její. Sehnala pár kamarádů a zorganizovali patrně první fool moon party v Zipolite. Nepočítali s takovou účasti, takže velice brzo došlo pivo. Jinak ale měli připravené i jídlo (nějakou rybu) a spousta míchaných nápojů. Bylo to fajn, ale taky jsem to nakonec docela brzo zabalil a vyrazil domů, do naší cabañe.

úterý 15.11. Puerto Angel

23. listopadu 2005 v 16:30 | David |  Guatemala 2005
Na spaní nám pustili úplně blbej film, ale naštěstí docela potichu, takže se u toho dalo usnout. Ráno zase pustili pár krátkých divnofilmů - fakt divných, řekl bych až úplně ujetých. Třeba jeden byl asi takovýhle: Ženská s autem s pichlym kolem čeká na opuštěné silnici v lese. Přijede chlap, chce ji pomoct (i když to vypadá, že ji nakonec znásilní), jde pro něco k ženský do kurfu, kde uvidí ležet mrtvolu, dostane od ženský po hlavě a skácí se mrtvý na zem. Ženská ho táhne k jeho autu, otevře kuft a vidí tam další mrtvolu. Nasouká k ní mrtvyho chlapa, chce odjet a píchne kolo. Tak zase čeká. Dorazili jsme do Pochutly, kde nás hned naháněl houf taxikářů, že nás za 50 pesos svezou do Puerto Angel (asi 11km). Smlouváme, ale dělají z nás blbečky, že je to přece normální cena. Jeden přistoupil na 40, ale když jsme dávali batohy do kufru, ještě jednou jsem se zeptal a najednou to bylo zase 50! Tak jsme si zase vyndali batohy a chytli si pickup za 5/os. To jsme jim to natřeli! V Puerto Angel jsme zamířili rovnou do jedné kavárny v růžku pláže, že mrknem do průvodce, kde se tu dá ubytovat. Já s Martinem jsme si dali kafe, Květa chtěla Cocacolu. Nemají. Květa přemýšlela, co by si teda dala jinýho, až ji napadlo zeptat se na Pepsi. Paní z kavárny řekla: "Jo Pepsi? Tak tu máme!". Tak vida, jak se tu i s naší lámanou španělštinou domluvíme :-) Vypadá to, že lepší ubotovani bude v Zipolite, které je odsud asi 4km, takže tam asi k večeru přejedeme. Nechali jsme si v kavárně schované velké batohy a vyrazili se podívat na pláž Estacahuite. Zeptali jsme se jednoho chlápka na cestu, jdem, jdem a najednou jsme zase, tam, kde jsme byli asi před 20 minutami.Znovu jsme se raději zeptali a po dalších 20 minutách jsme úplně uřícení dorazili na malou ale nádhernou pláž se dvěma restaurackami. Je fakt hrozný vedro, takže jsme všichni hned naskákali do vody. Je tu super potápění, okolo pláže je spousta kamenů, které jsou porostlé malými korály mezi kterými se prohání víc ryb než jsem bylo na Utile. Jsou tu ale i malé meduzky, které skoro nejsou vidět, ale trochu žahájí. To je docela nepříjemný. V jedné restauraci jsme si dali rybí plátky s hranolkama. Stalo to 45 pesos, ale ryby tam bylo opravdu hodně a pivko k tomu (corona s citronem a soli) jen za 10 pesos. Odpoledne jsme se vrátili do Puerto Angel, vzali si z kavárny své batohy, sedli si k silnici a čekali na nějaký pickup do Zipolite. Nic nejede, jen se o tas začali tahat taxikáři (jednu chvilku u nás staly tři), takže jsme nakonec podlehli a zaplatili 30 pesos. Taxikář byl ale super, hodně nám toho o Zipolite řekl a odvezl nás až k hostelu, který měl být nejlevnější. Tedy 120 pesos za noc. Zkusili jsme ještě pár okolních a našli La Choza, což je tady vyhlášena restaurace a ubotovani jsme tu ukecali na 110. Je to taková divná betonová stavba do čtverce, uprostřed je ale pěkně atrium s palmama, mezi kterými jsou zavěšené hamaky - a ty jsou fakt super. Ještě nikdy jsem neležel v tak ohromném hamaku. Opravdu je alespoň 4x širší, než ten můj. Stejně hamaky jsou i v restauraci, které má výhled na pláž. Večer jsme se šli projít po pláži, která je dlouhá asi 3km. Odchytla nás Clouee, nějaká anglicanka, že se prý zítra koná Fool moon party, a ať určitě prijdem. Tak uvidíme, vypadá to zajímavé. Cestou po pláži jsme se ptali po ostatních hotýlcích a cabañách na ceny a nikde nejsou ochotny smlouvat a klidně nás pošlou jinam! Hrůza, kde je to levné Zipolite z pruvodce, kde se dá sehnat ubytování pod 2USD/os?! Nakonec jsme sehnali hotýlek, kde nás nechají postavit stan, budem tam mít místnost na batohy, sprchu, záchod i kuchyňku za 25/os, takže se asi zítra přesunem sem. Sny o spaní v hamakach se rozplynuly, protože to tu nikde nenabízí, a když, tak bez moskytiéry, což by byla sebevražda!

pondělí 14.11. kanon Sumidero

22. listopadu 2005 v 15:32 | David |  Guatemala 2005
K snídani nám Martin udělal těstoviny s cibulkou a vajíčkem, mnam, mnam. Sbalili jsme se a vyrazili na bus směr Tuxtla, kde by jsme se chtěli po cestě stavit u kanonu Sumidero - až 800m hluboky, jezdí se tam super rychlou lodi, když má člověk štěstí, tak vidí supy (nebo spíš něco, čemu tady tak říkají, Květu to ale hrozně štve, prý tady žádný supy nezijou), opice, leguány a hlavně krokodýly. Bus stojí 25 pesos, ale prý staví docela daleko od mola, odkud jezdí lodě do kanonu, colectivo se nás zase snaží nahathnout za 35 pesos za osobu. Čeká jich tu spoustu, ale zda se že jsou domluvený, že to prostě turistovi levněji nedaj. Nakonec jsme to ukecali alespoň na 30/os.Když jsme dorazili k molu, ohromila nás cena 95 pesos/os. No když už jsme tu, tak to za to dáme. Jsme tu zatím sami tak čekáme, odpočíváme a píšem pohledy. Měli jsme štěstí, že zrovna přijel zájezd polaku, který měli skupinovou slevu, takže jsme se svezli s nima za 75 pesos. Paráda, to už jde. Loď to byla fakt rychlá! Dva 200 koňový motory Yahama to vytáhli až na 62km/h. Měli jsme štěstí a opravdu jsme viděli krokodýly "supy", opice i leguány - vše s polským výkladem. Část řeky byla dost znečištěná - na hladině plavalo hromada větví a jiného bordelu. Říkali, že je to po deštích z hurikánu a viděli jsme spoustu lodiček, jak se snaží kanon vyčistit a bordel odvážet. Hloubka kanonu byla opravdu impozantní. I když měla výprava trvat přes dvě hodiny, tak jsme byli za hodku a půl zpátky. Chytli jsme colectivo do Tuxtly, která je odsud asi jenom 5km. Město je to docela pěkne, v ulicích spoustu stromů, pěkně čistě náměstí, tak jsme se rozhodli koupit lístek na autobus až na jedenáctou v noci a večer strávit v klídku tady. Dochází nám peníze (už vlastně ani nemáme na noční autobus), tak jsme vyrazili do bankomatu. Po neprijemnostech v Palenque se docela bojíme strčit kartu do bankomatu a už vůbec ne do BBVA. Nakonec to ale dopadlo dobře, takže máme i penízky i karty. Courli jsme se po městě (Květa si koupila čerstvě vymačkanou stavu z melounu a hrozně ji pobavilo, že ji to dali do obyčejného igelitového pytlíku na kterém udělali uzel a zapíchli do něj brčko), zašli na večeři (dal jsem si typický český vepřový řízek), na Internet (za 7/h) a poslední hodinku počkali v bufaci naproti autobusaku, kde jsme chvilku pokecali s jednou ženskou z Oaxacy.

neděle 13.11. odpočinkový den v San Cristobal

22. listopadu 2005 v 15:03 | David |  Guatemala 2005
Dneska jsme vstali až v 11 ráno - těžká jsou rána opilcova. Skoro celý den jsme strávili v klídku poflakováním se na hostelu. Půjčil jsem si od jedněch kluků na hostelu nabíječku na akumulátory, tak jsme z ní sMartinem vyždímali co to se dalo. Dokonce jsme si dali budíka na půl šestou ráno, aby jsme v ní vyměnili akumulátory. Super, takže konečně mužů zase GPSkovat o sto šest a Martin zase v pohodě fotit. Odpoledne jsme zašli na jednu hodinku na procházku k jednomu kostelu na kopečku. Chtěli jsme ještě na další vyhlídku na druhou stranu, ale když jsme se před tím stavili na hostelu, zrovna pouštěli dvojku Shreka, takže jsme tam vytuhli a na další výlet jsme se vyprdli. Bylo to ve španělštině, ale už už to známé, takže to bylo v pohodě. Naopak to bylo příjemné procvičení. Na večer jsme s Martinem koupili půlku kuřete, trochu zeleniny a udělali jsme si na terase BBQ. Květa si nedala, má chudinka nějaké střevní potíže, ale snad ji to brzy pustí, zítra chceme ze San Cristobalu odjet. Po kuřeti jsem ještě na chvilku skočil do města na Internet (jeden počítač, na kterém je na hostelu Internet zdarma je neustále obsazeny), pak na chvilku za Rahulem. Trochu jsme pokecali, dali jsme dámu, ale jsme docela utahaný, takže jsem šel po hodince do postele.

sobota 12.11. Agua azul - San Cristobal

21. listopadu 2005 v 0:06 | David |  Guatemala 2005
Od tři hodin ráno chcanec jak kráva. Ještě že nespíme ve stanu, jak jsme původně chtěli. Šance na to, že by voda byla po nočním dešti modrá, je nulová, takže jsme po snídani rovnou vyrazili směrem na San Critobal. Taxíkem za 10/os na křižovatku, kde nám zastavilo plný colectivo, batohy nám naházeli na střechu a namačkali nás dovnitř. Za necelé dvě hodinky jsme dorazili do Ocosinga. Autobus do San Cristobalu nám jel hned, ale obídek na autobusaku (tři tacos) jsme ještě stihli. Cestou nám pouštěli film s Brucem Willisem a byl tak napínavý, že jsem se bál, že budem v San Cristobalu dřív, než film skončí. Cesta naštěstí trvala dost dlouho, takže jsme se dočkali nečekaného happyendu.V San Cristobalu se na nás vrhl dav naháněčů do hostelu. Vzali jsme si sice pár letáčku s ubytováním za 50/os, ale stejně jsme byli rozhodnuty najít něco pod 100 za všechny. Nepodařilo se. Prošli jsme skoro deset hotelu a nakonec stejně skončili podle jednoho letáčku v Casa di Gladys. Sice za 50/os, ale máme svůj pokojík, hostel jem moc pěkný, má kuchyňku, Interent zdarma, terasu s grylem a na zahradě stolní fotbálek. Cestou jsme jak jinak než náhodou objevili v hostelu Casa de Mexico Raula, takže jsme ho večer pozvali na pivko a na litr tequily, kterou jsme koupili v centru za 88 pesos. Bylo to hrozně příjemný, seděli jsme na zahrádce, kecali jsme, pili tequilu se soli a citrónkem (konečně, jsme přeci v Mexiku!) a hráli fotbálek. Já s Květou a Raulem jsme na noc zašli zapařit do centra na nějakou diskotéku s živou muzikou kousek od náměstí plnou gringů a jiných turistů. Martin zůstal doma. Cestou domů jsem si nechal u jednoho comedoru udělat dva hamburgery, které byly původně po 10 pesos, při placení se cena nečekaně vyšplhala na 36 pesos. Po docela drsné hádce, kterou se Raul snažil krotit, jsem nakonec ustoupil. Je fakt, že takhle dobrý hamburgery jsem už dlouho nejedl. V ulicích San Cristobalu jsme se nakonec úplně ztratili, takže jsme si museli vzít taxíka, protože by jsme nas hostel do rána asi nenašli.
Abych nezapomněl! Květa se dneska učila smlouvat. Byli jsme na večeři v jedné restauraci v centru a přišla tam indiánka s malou dcerkou prodávat deky a náramky, prý 20 pesos za 3 náramky. Květa zkušené snížila cenu na 10 pesos za 2 náramky. Holčička koukla na maminku, ta kývla, jako že jo, a obchod byl uzavřen. V ty samy restauracce jsme si dali k pití kolu a jestli nemají celou flašku. Že prý jo, 25 pesos za 2,5 litrů, ale museli pro ní odběhnout do krámku přes ulici.

patek 11.11. Agua azul

19. listopadu 2005 v 2:44 | David |  Guatemala 2005
Do Palenque jsme dorazili po 4 rano. Sedeli jsme na terminalu a koukali na nejaky film z 1. Svetovy valky. Sel jsem se podivat po okoli (uz to tu znam, je tu kousek od terminalu Internet, samozrejme zavreny) a objevil otevreny comedor, tak jsme zasli na tacos. Nebyly tak dobry jako v Campeche, ale za to mnohem levnejsi, tak jsme dali s Martinem kazdy ctyri. Kveta tomu moc neverila, a tak si radeji koupila jen nejake sladke pecivo. Nenasli jsme zadny bus, ktery by stavil u Agua Azul a tak jsme se nechali odchytit nahanecem do jednoho colectiva. Pry za chvilku odjizdeji. Bylo nam podezdrely, ze jsme tam zatim sami, a taky jsme si pockali skoro hodinu, nez se colectivo zaplnilo. Kveta mi nabidla vodu, kterou nasla v batuzku, ale bylo ji divny, ze takovou flasku vlastne nezna. Nakonec jsme zjistili, ze ji asi omylem zbalila v Campeche na autobusaku, kdyz jsme si pred zachodama prebalovali veci sebou do autobusu. Chudinka uz se trochu napila, takze ted ma strach, co to bylo za vodu, jak dlouho tam vlastne byla a kdy na ni prijde nejaka strevni prihoda. Na odbocku na Agua azul jsme dorazili za necelou hodinku a pul. Je to odsud jeste 4km, a taky uz tu na nas ceka taxik za 10 pesos/os. Je docela zatazeno a mozna i trochu sprchne, to je na Agua azul docela skoda - jsou to kaskadove vodopady s nadhernou svetle modrou vodou (alespon podle pohledu v obchodech se suvenyry). Zacali jsme si hned hledat ubytovani (ma tu dokonce byt nejaky kemp), ale lidi jsou tu nejaky divny, bavi se s nami tak nezucastnene a vubec jim neni rozumet. Navic nas furt honil nejaky dedek, ze ma cabanas za 150, coz nam prislo dost drahy, tak pred jsme pred nim utekli. Nakonec jsme se stejne museli s touhle cenou spokojit. Vsude chteli minimalne 200 a absolutne nehodlali smlouvat - hruza, a to jsme se tesili, jak bude v Chiapasu levno!Na dve hodinky jsme se natahli a vsichni jsme utahany po nocnim prejezdu usnuli. Po dvanacty se udelalo docela hezky, tak jsme vyrazili na vodopady. Cesta podel koskad je lemovana comedory a suvenyry, kupodivu se tu neplati zadny vstup, voda v rece je hneda. Jinak je to ale moc pekny, po skoro hodine cesty jsme dokonce objevili pekne misto na koupani, bohuzel ne, tak jak jsme si predstavovali, pod, v nebo nad nejakym peknym vodopadem. Dobrou naladu nam udelal az kokos, ktery jsme si koupili za 10 pesos (ukecanych z 15). Nejdriv jsme brckama vypili mliko, pak jsme si ho jeste nechali rozsekat na 4 dily a nozema vydlabali duzinu. Zajedli jsme to trsem bananku (taky za 10 pesos), koukali na reku a bylo nam super. Vecer jsme ve vesnici shaneli levne pivko (v hospode stoji tretinka 15 pesos) a po dlouhem bloudeni po typicke mexicke vesnici jsme objevili boudu, kde nam zenska z chaladaku vytahla za 20 pesos litrovku Corony. Vypili jsme ji uz za tmy na lavicce s vyhledem na jeden maly splav uplne dole pod vodopady. K veceri nam Martin uvaril rajskou polivku s chlebem, dali jsme na chvilku pexeso a vytuhli.

čtvrtek 10.11. Uxmal

18. listopadu 2005 v 19:26 | David |  Guatemala 2005
Vstali jsme poměrně brzo a posnídali mandariky, které Martin natrhal na stromech vedle restaurace. Po osmý jsem šel ještě do bazénu, i když včera říkali, že tam mužem až od devíti, to jsem jim ale jako nerozuměl. Po devátý už jsme čekali na silnici na nějaký ten odvoz do Uxmalu a po chvilce nám zastavil autobus z Meridy. Za vstup k pyramidám chtěli 88 pesos, to se nám zdálo docela dost. Stejnou cenu prý chtěli i za Chichen Itza, kde byli Květa aMartin než jsme se setkali v Meride. Holt Yucatan je na to drahý (v porovnání s Palenque za 38 pesos). Na největší pyramidu se bohužel nemůže a jinak je areál relativně malý. Navíc je hrozný vedro, takže jsme se vždycky rozvalili někam do stínu s pěknou vyhlídkou na pyramidy nebo na hřiště na pelotu a pojídali pomeranče z ranče (vlastně mandarinky, ale to se nerýmuje) . Všude po pyramidách pobíhají leguáni, takže si člověk musí dávat pozor, aby na nějakého nešlápl nebo nesedl - to by asi oba bolelo. Když jsme se nabažili pyramid i mandarinek, vyrazili jsme na hlavní křižovatku čekat na něco, co by nás odvezlo do Campeche, odkud chceme nočním busem přejet do Palenque a dál na Agua Azul. Měl by jezdit nějaký bus, mohlo by přijet nějaké colectivo, ale nikdo nic neví nebo spíš každý říká něco jiného, tak prostě čekáme půl hodiny, hodinu,hodinu a půl (mezitím jsme dostali hrozný hlad, tak jsme sežrali to jediný, co jsme měli: konzervu rozmixovaných fazolí - vypadá to jako hovno - pardon, ale jedí to tu ke všemu a je to náhodou moc dobrý a hlavně sytý), pak konečně přijel bus do Hopelchen, kde jsme chytli bus do Campeche. V Campeche jsme koupili lístky do Palenque (190 pesos/os :-( a pak teprve zjistili, že autobus jezdí z terminálu ADO nuevo, který je asi 2km daleko. Vzali jsme si raději taxík (byla už tma, 25 pesos za všechny není tak moc) a na hodinku sedli do restauracky naproti našeho autobusaku. Dali jsme si tacos, docela drahý, ale fakt výborný, snad z toho nebudem mít po cestě nějaké střevní problémy. V 10 jsme vlezli do pohodlného autobusu a vyrazili na šestihodinovou cestu. Kupodivu jsem se po cestě docela vyspal.

středa 9.11. dopoledne v Ticulu, Rancho Uxmal

16. listopadu 2005 v 0:07 | David |  Guatemala 2005
Dopoledne jsme strávili hezky v klídku rozvalený u bazénu a plánováním další trasy. Původně jsme chtěli brzy vyrazit, ale když už jsme za to dali 200 pesos, tak si to přece musíme pořádně užít! Nevím, jestli majitel nezačal litovat, že nás sem pustil, když viděl, jak si na židličkách okolo bazénku sušíme v ruce vyprané věci (včetně ponožek). Ve 12 jsme se sbalili a vyrazili nejdřív na internet (vypálil jsem další CD s fotkami za 20 pesos) a pak na bus do Uxmalu - pyramidy, které máme skoro po cestě do Campeche, odkud pak vyrazíme (pro mě zpět) do Palenque a pak dál na západ. Vytuhli jsme přes hodinu na přestupu v Muna, kde jsme si ale dlouhou chvíli příjemné zkrátili v jednom místním pajzlu (doslova). Dali jsme pivko a dostali k němu talíř s rajčaty a cibuli. Nikomu se do toho nechtělo. Akorát jsme si dělali srandu, kdo z toho dostane sračku, protože to určitě bylo umyté ve vodě z kohoutku. Hospodský na nás přitom koukal dost nasraně, protože samozřejmě nechápal, z čeho máme takovou srandu, když nám věnoval k pivku něco k zakousnutí.Když jsme si toho všimli, okamžitě nám sklaplo. S Martinem jsme se snažili zachránit situaci tím, že jsme rajčátka a cibulku odvážné snědli. Hostinský se na nás ale nepřestal mračit a ani si nevzal 4 pesos dysko. Cestou k pyramidám jsme se nechali vysadit u restaurant hotelu Rancho Uxmal, kde mělo být podle průvodce levné spaní v kempu. Objevili jsme tu jenom naštvanou majitelku, která se nám snažila vnutit hrozný pokoj za 150 pesos, a jestli prý nechceme, ať si postavíme stan za 75 pesos na "smetiště" vedle příjezdové cesty. Byli jsme z toho dost špatný, ale zdálo se, že jsme neměli jinou volbu. Okolo ranče široko daleko nic jiného být nemělo. Postavili jsme tedy stany a vyrazili na obhlídku okolí. Hned vedle jsme objevili další restauraci. Trochu mě odrazoval chlápek, který podřimoval rozvalený na zemi ve vchodových dveřích. Květě to ale připadalo sympatický, prý takový hrozně mexický. Nechali by nás tu přespat na krásném trávníčku hned vedle sprch a to dokonce i s bazénem vedle restaurace za 120 pesos. Ty ježibabě vedle jsme ještě neplatili, tak jsme si přenesli stany sem a ještě před setměním naskákali do bazénu. Večer jsme kecali u stanu, koukali na hvězdičky, hledali Velký vůz (bůhví, jestli je tu vůbec vidět) a pili pivka, které jsme si koupili v Mune.

úterý 8.11. cenoty, Ticul

15. listopadu 2005 v 3:36 | David |  Guatemala 2005
K snídani jsme dostali rozpékany chleba s medem, marmeládou a kafe. Bylo toho docela dost. Nějakým zázrakem jsem přemluvil fotak, aby dokázal vytáhnout objektiv. Zoom bohužel nefunguje, ale hlavně že dobře ostří! Hurá! Před devátou jsme vyrazili hledat colectivo, které by nás odvezlo do Cuzama, kde jsou tři cenoty, mezi kterými se prý přejíždí vláčkem taženým koňmi. Doporučil nám to jeden chlápek v hostelu a musím říct, že to fakt stálo za to! Cenoty jsou jeskynní jezírka neskutečně čistý, voda hluboká a relativně teplá (na první sáhnutí se to sice nezdá, ale vydrželi jsme v každé skoro půl hodiny),dírami ve stropě jeskyně prosvítá sluníčko a barví vodu do nádherné modré, která se promítá i na stěny jeskyně. Do první jeskyně byl vstup normálně po betonových schodech, do druhé po krátkém žebříku a do třetí malým průlezem a po docela vysokém žebříku, který se netvářil bůhvíjak pevně. Měl jsem s sebou i potápěčské brýle a snorch, takže jsem si to opravdu užíval, bylo to něco neskutecnyho! V první jeskyni jsem viděl asi 3 metry pod vodou do skály vyryté srdce ve kterém byl nápis "David y Blanca 1989" :-) Mezi jeskyněmi jsme opravdu jezdili vagónkem (pro 4 lidi), který táhnul kůň. Když jel někdo proti, museli jsme vystoupit, kočí sundal vagónek z kolejí a pak ho znovu na koleje nasadit. Kůň se mezi tím pásl na trávě okolo tratě. Zpátky do Cuzama jsme jeli na trojkole, kde si sedíte vepředu na široké sedačce a za vámi za 10 pesos funí kluk z dědiny. Zkusil jsem si to s ním chvilku vyměnit a nebyla to sranda. Chtěli nás natáhnout, že prý zaplatíme každý ještě 10 pesos za batoh, hádali jsme se, že to měli říct dopředu, ale nakonec jsme jim dali alespoň 5. Do Ticulu, kde chceme spát, jsme dorazili až za tmy (do Acanceh 10 pesos, pak do Oxcutzab za 25, nakonec do Ticulu za 7 pesos), ona je tady totiž tma už v 6 hodin. Hledali jsme ubytování (pohybovalo se to po smlouvání kolem 150-170 pesos) a zabloudili i do luxusní posada El Jardin, kde nám velice příjemný majitel slevil ze 300 na 200 pesos za vsechny. Měli jsme nádherný pokoj s předsíni a na zahradě malý bazén. A to rozhodlo. Taky jsme do něj ještě večer naskákali. Majitel mi půjčil lana na zavěšení mého hamaku z Flores, takže jsem si ho dal na háky v předsíni a pokřtil ho - vydržel jsem v něm spát celou noc. Musím říct, že to nebylo tak špatný, i když mi ho majitel docela sprdnul, že je úzký a že on prodává 3x širší a tudíž lepší (hamak!!!).

pondeli 7.11. Merida, setkani s Kvetou a Martinem

15. listopadu 2005 v 2:58 | David |  Guatemala 2005
V autobuse jsem se moc nevyspal. Byl sice velmi pohodlny, docela dost mista na nohy (i kdyz pri skopenych sedackach to bylo tak tak), ale nad hlavou jsem mel televizi o kterou jsem se parkrat bouchnul, a taky obcas cosi zavanulo ze zachoda. Do Meridy jsem dorazil 5 rano a pockal na terminalu dokud se nerozednelo. Informace na autobusaku meli od sedmi, ale kdyz se tam ani po dvaceti minutach nikdo neukazal vyrazil jsem do mesta. Jeden chlapek mi radil kudy do centra, chtel me dokonce vzit i autem, ale to jsem radeji odmitl. Smal se. Bylo mu jasny, ze se ho bojim, tak mi jen popral stastnou cestu a odjel. Po ceste jsem zkousel par hostelu, nejlevnejsi by byl za 120 pesos za 3 lidi, ale nakonec mi padnul do oka hostal Zocalo hned na namesti s ohromnymi chodbami, velkymi saly a velice cistymi a novymi pokoji. Ukecal jsem to z 85/os na 75 (v cene je i snidane) a zabydlel se. Napsal jsem e-mail Kvete, kde me najdou, a sel jsem si jeste na chvilku zdrimnout.V 13:28 jsem se probudil a vsiml jsem si, ze mam od Kvety SMSku, ze jsou v Meride a ze dorazi v 13:30 :-) V Mexiku me funguje Oskar, takze klidne piste SMSky nebo treba zavolejte (mam prichozi hovor za 11kc/minutu, to jde ne :-) Za par minut opravdu dorazili - stastne to shledani! Za prvni dva dny uz meli docela dost intenzivnich zazitku jako problemy s prestupem v Mexico City, kde cekali celou noc na let do Cancunu nebo nocni bloudeni a hledani kempu v Chichen Itza v desti mezi hotely za 200USD/noc. Martin uvaril ceske testoviny s omackou ala kure na paprice, mnam, mnam, mnam, prijemna vzpominka na Cechy. Konecne se mi podarilo vybrat penize z bankomatu (uz jsem mel jen 15 pesos). Objevil jsem totiz bankomat, kde se karou jen projizdi, takze ji nemuze sezrat! K veceru jsme se sli cournout do Meridy a skoncili v jedne levne hospudce, kde jsme si dali za 26 pesos litr piva a dostali k tomu zdarma spoustu jidla jako smazene kureci stehynka nebo nachos. S dalsim litrem prislo i dalsi jidlo, a kdyz jsme dali treti dostali jsme tolik jidla, ze jsme to skoro nemohli snist. Kveta trochu stavkovala, protoze se zatim boji jist uplne vsechno, ale my s Maritem jsme se k tomu postavili hrdine a neskutecne jsme se prezrali. Cena pak byla precijenom trochu vetsi nez za 3 piva, ale 90 pesos za tolik jidla a piti bylo fakt dobry. Vecer mi prestal fungovat digital. Pri zapnuti jen cvaka a nevytahuje objektiv. Tak to je teda bomba, co tu budu bez nej delat?!

nedele 6.11. pyramidy v Palenque

14. listopadu 2005 v 3:57 | David |  Guatemala 2005
Alicie rano odjela do Agua azul a Agua Clara odkud pojede rovnou do San Critobalu. Zasli jsme Raulem na snidani - dali jsme si jen jednu dohromady za 30 pesos. Hospodskymu se to moc nelibilo, ale co. Kdyz to ma takhle predrazeny. Po desaty jsme vyrazili pesky po silnici k pyramidam. Zacina byl pekny vedro. Stopli jsme si colectivo z Palenque a cenu usmlouvali na 5 pesos/os. Vstup do narodniho parku, ktery je okolo pyramid nas stal 10 pesos, pyramidy pak dalsich 38.To docela jde, v Yucatanu chteji za pyramidy 88 pesos, supaci! V tom neskutecnym vedru, ktere se v poledne udelalo, jsme si pyramidy jen tak proloudali a vic nez hodinu jsme zustali ve stinu na Templo de la Cruz Paliada - podle me nejkrasnejsim miste v Palenque s nadhernym vyhledem na okolni pyramidy. V Palenque je pry kolem 1500 staveb, ale jen "par" jich je odkopanych a zpristupnenych. Vratili jsme se pesky do Panchanu a za 10 pesos/os jsme se vratili colectivem do mesta Palenque. Raul se ubytoval v nasem znamem hotelu Bonampak za 75 pesos, kde jsem si nechal batoh a zasli jsme spolu na pizzu. Byla vyborna, hodne syra, zeleniny a dokonce i avokado. Raul zeleninu vubec neji. Pred kazdym jidlem peclive vypreparuje vse co se zelenine jen trochu podoba. Skocil jsem se jeste na hotel vysprchovat a vyrazil na autobusak. Bus v 19:30, ktery stoji jen 200/os je uz vyprodany. V pruvodci pritom pisi, ze s mistem v autobuse nebyva problem! Za hodinu a pul jede dalsi, maji posledni 3 listky! Stoji 287 pesos :-( Ceka me nocni prejezd do Meridy, kde bych se mel zitra setkat s Kvetou a Martinem, kteri prileteli vcera do Cancunu a dneska jsou v Chichen Itza.

sobota 5.11. Palenque

13. listopadu 2005 v 20:34 | David |  Guatemala 2005
Dopoledne mame trochu casu, pokoj musime opustit do 12, tak jsme si dali na par hodin rozchod. Zasel jsem se podivat po nejake levne snidani, ale v centru jsem nemohl nic rozumneho najit. V postranich ulickach jsem objevil mobilni comedor, kde prodavali quesadillas - tortily se syrem po 7 pesos. Neni to extra levny, ale meli vyber z asi 10 omacek, tak jsem dve vyzkousel a bylo to fakt vyborny. Na internetu jsem si koupil letenku z Madridu do Prahy. Let z Guatemala City 9.12. mam totiz jen do Madridu, kde stravim dva dny u Raula (priletim na jeho narozeniny, takze me po dlouhem letu ceka jeste dlouha oslava :-) a 12.12. odletim do Prahy (prozmenu na Patrikovi narozeniny). Letenka od Smartwings stala 101euro i s poplatkama. V pul dvanacty jsem sel konecne vybrat nejake pesos do bankomatu banky BBVA. Natukal jsem PIN, zadal rucne castku 2000pesos a ejhle, bankomat nic neudelal, jen napsal, ze jestli mi karta nebyla vracena, at to okamzite nahlasim sve bance. Okamzite jsem bezel na prepazku, ze mi bankomat serzal bezduvodne kartu a co ted mam jako delat. Nejdriv mi rekli, ze jestli mi ji nevratil, tak ze se karta automaticky znici. Kdyz jsem na ne zacal startovat, ze co si to jako dovolujou, znicit mi bezduvodne kartu, rekli, at se stavim za pul hodiny s pasem, ze mi kartu z bankomatu vrati. Letel jsem na hostel, kde uz cekali Raul s Alicii, nahazel jsem veci do batohu a letel zpatky do banky. Raul prisel za mnou, aby mi kdyztak pomohl s hadanim, ale nakonec to nebylo treba, protoze mi kartu opravdu vratili, doufam, ze mi z uctu nezmizi zadne penize! Byl jsem tedy opet bez pesos a bal jsem se to zkusit znovu, protoze je sobota po dvanacty hodine a kdyby mi ji zase sezral, mohl bych tu kvuli tomu skejsnout do pondeli.Mam jeste nejake dolary, tak jsem si za 40 dolaru vymenil 425 pesos a jeste 30 dolaru jsem dal Raulovi za 300 pesos, ktere mi vcera pujcil. Zasli jsme pak spolecne na obed do jedne levne restaurace, kde jsme si dali michany mexicky vajicka s tortilama, fazolema a salatem. Bylo to docela levny a neskutecne dobry, inu Mexiko. Dali jsme si k tomu pivko Sol a podle mexickych zvyku (jak nam rekl majitel) ho pili se soli a citronem. Jednu sklenicku nam dokonce na ukazku namichal s micheladou - pikantni omackou, ze to tam pry v lete takhle pijou. Bylo to zajimavy ale pekne hnusny. K veceru jsme odjeli do Panchanu. Je to takova osada s bungalovama a restauracema v dzungli asi 5km od mesta Palenque a asi 3 kilometry od pyramid, kde by melo byl levnejsi ubytovani. Nejlevnejsi co jsme ale sehnali bylo 120pesos za vsechny v trojluzkovem pokoji a to jeste po upornem smlouvani. O vikendu je tady trochu draz nez v tydnu, kdy by to bez smluvani stalo za nas tri 100pesos, ted zacali na 150. Zasli jsme do restauracky na veceri za 40 pesos a pak na jedno pivko do baru s zivou muzikou, kde jsme to ale jenom prozivali a kolem jedenacty vyrazili do postele.

pátek 4.11 Flores - Palenque (Mexiko)

9. listopadu 2005 v 20:40 | David |  Guatemala 2005
Ráno (v 5:45) na nás čekal taxík za 10Q/os, který nás odvezl na autobusak, kde jsme si další hodinu a půl počkali na autobus - nikdo nevěděl, kdy přijede a proč je zpozdeny. Samozřejmě přijel, zrovna když jsem vyrazil do krámku koupit něco k snídani. Cesta byla "příjemná" - tiskla se na mě hnusná tlustá ženská, za hlavou mi řvali děti a silnice byla prašná a vůbec dost hrozná, takže autobusak přejížděl že strany na stranu, aby se vyhnul těm největším dírám na silnici. Dojeli jsme až do Bethelu. Hranici tu tvoří řeka. Loď odsud do Corozal jezdí za 150Q. Naštěstí jsme tři (přidala se k nám španelka Alicia), ale i tak je to dost drahy a kapitán nehodlal smlouvat. Další možnost je dostat se do Laternica asi 10km po silnici, odkud jezdí loď za 20Q/os. Vrátili jsme se na větší křižovatku za Bethelem a čekali. My s Raulem nikam nepospícháme, ale Alicia je nervózní, protože potřebuje dneska dojet až do Palenque. Sama ale 150Q zaplatit nechce, takže ji nezbývá než čekal s náma. Pár aut nám zastavilo, ale chtěli za převoz 100Q. Po hodině a půl čekání nás někdo vzal na korbu. Cesta to byla šílená a chlápek to docela hnal, takže jsem se na korbě museli držet zuby nehty. Projížděli jsme ale neposkvrněnou guatemalskou přírodou se sem tam rozesetými chatrčemi domorodců. V Laternice jsme chlápkovi dali 30Q na pivko, loď jsme ukecali na 50Q za všechny a po jedny hodině jsme dorazili na mexické imigrační v Corozalu (to Guatemalske bylo v Bethelu - opusteni Guatemaly bylo zdarma!). Papírování proběhlo v pohodě, na odjezdu ale budeme muset zaplatit 210 pesos (10 pesos počítám orientačně jako 1USD, podle výpisu z banky je to přesně 2,32kc za 1 pesos). Colectivo do Palenque jede za necelou hodinu, takže jsme koupili lístky za 60 pesos a sedli v místní hospodě. Řekli nám, že jídlo určitě stihnou připravit než pro nás přijede colectivo. Deset minut před odjezdem pořád nic. Colectivo prý nikdy nejezdí včas, ať jsme v pohodě. Ouha, za pet minut tu bylo a netváří se, že by na nás čekal, takže jsme si jídlo nechali zabalit, naskočili do vanu a vyrazili. Raul a Alicia snědli jídlo odvážné v autě, já jsem si ho raději nechal až dorazíme, takže mi po cestě pěkně kručelo v břiše. V Palenque jsme našli posadu Bonampak za 110 pesos za všechny. Spím s Raulem na manželské posteli, záchod s koupelnou je sice na pokoji ale jen za plentou, která je očividně užší než futra, ale za tu cenu a jen na jednu noc, neber to.